Fandieren im Böhmerwald

V dnešní lekci jde o sloveso „fandit“. U něj se ukazuje, že němčina a čeština jdou někdy zcela odlišnými cestami, dokonce i tehdy, když, jako v tomto případě, čerpají ze stejného zdroje a sice z anglického „fan“, což je ostatně v češtině fanoušek. „Fandit“ se dá v němčině vlastně formulovat jen jako „být fandou něčeho nebo někoho”; na nápad, vynalézt sloveso „fandieren“ u nás nikdo nepřišel. Sloveso fandit se překvapivě pojí s dativem. „Fandíme divadlu!“ četl jsem na plakátech v Plzni, „wir sind Theaterfans!“, tedy doslovně přeloženo: „Wir fandieren dem Theater!“

Další možnosti použití slovesa „fandit“ jsem poznal teprve nedávno na Šumavě. Moje přítelkyně a já jsme v Hartmanicích navštívili muzeum v synagoze a poté jsme se rozhodli, pobýt čtvrthodinku na terase sousedící restaurace.

Našli jsme stůl vedle dvou pánů v našem věku, kteří byli oba oděni do armádních kalhot a maskovaných triček; jeden z nich měl u sebe vlčáka. Když jsme zaujali místo, pes zavrčel.
„Ticho!“ poručil jeho páníček a dal mu kopanec. „To jsou slušní lidé!“
„To se nikdy neví“, pokoušel jsem se žertovat. „I když vypadáme jako slušní Němci.“

Druhý pán, kterému se, stejně jako jeho příteli, zapsalo do tváře vícero piv, na nás civěl.
„Odkud jste?“
„Z Bavorska.“
„Á! Fotbal! Bayern Mnichov!“
„My jsme z Norimberka.“
„Norimberk! Druhá liga!“

Přišel číšník. Objednali jsme cappuccino. Číšník odešel. Ten pán od vedlejšího stolu vypočítával jména. „Hloušek, Čelůstka, Petrák!“ Zřejmě čeští hráči u 1. FC Norimberk.
„Promiňte“, řekl jsem, „s námi nemůžete mluvit o fotbale. My nejsme fotbaloví fanoušci.“
„Vy nejste fotbaloví fanoušci?“
„My nejsme fotbaloví fanoušci.“
„Ani FC Bayernu Mnichov?“
„Ne.“
„Takže nejste vůbec fanoušci sportu?“

Připomínka pro německé čtenáře: Při tomto konverzačním cvičení se vše odehrávalo se slovesem „fandit“ Ten pán od vedlejšího stolu řekl tedy doslovně: „Takže vůbec nefandíte sportu?“
„Ne.“
Mezitím přišlo cappuccino.
„Pak jste tedy spíše fanoušci … literatury? Franze Kafky? Goetheho?“
„Ano.“

Chvíli mlčel. Pak řekl poněkud náhle: „Hamburk. Velké město. Bach. Beethoven.“
Krátce jsem zvažoval, jestli bych měl na to odvětit něco jako: „Brno. Hezké město. Dvořák. Smetana“, místo toho jsem se ale zeptal: „Odkud jste? Jste zdejší?“

Vydával se za Pražana a k tomu dodal: „Já – Praha – rodina – 1600!“ Zdůrazňuji, že česky. To snad mělo znamenat, že jeho rodina asi v roce 1600 zapustila kořeny v Praze. Málem jsem se ho zeptal, jestli se mu za uplynulých 400 let nepodařilo, naučit se správně česky. Ale jen málem, neboť mě předběhl otázkou.

„Vy tedy nejste fanoušky Bayernu Mnichov?“ zkoušel to ještě jednou.
„Já jsem Vám přece již řekl, že nejsme fanoušky fotbalu.“
„Ale Bacha? Nebo Kafky?“

Rozhodl jsem se, že pojmu ten rozhovor jako cvičení k slovesu „fandit“ se zvláštním ohledem na skloňování vlastních jmen.
„My jsme také fanoušci Bohumila Hrabala, Karla Čapka a Jaroslava Haška“, řekl jsem zdvořile, což samozřejmě znělo doslovně: „My fandíme také Bohumilu Hrabalovi, Karlu Čapkovi a Jaroslavu Haškovi.“

Publikum na terase mezitím pohnutě naslouchalo naší konverzaci, a majitel psa zapřísahal svého přítele opakovaně, aby dal konečně pokoj.

Cappuccino bylo vypito. Zaplatili jsme. Myslím, že jsem se něco naučil – nejen jak se správně používá „fandit“. Nýbrž také, že některým Čechům padne zjevně zatěžko, vést s česky mluvícími cizinci smysluplné rozhovory. Anebo, řečeno méně šarmantně, ale za pomoci mých nově získaných znalostí: nefandím Pražanům, kteří opilí utrácejí čas na Šumavě a s náhodně nachomýtnuvšími se Němci mluví ekvivalentem toho, čemu se u nás v sedmdesátých letech říkalo „němčina gastarbeitrů“.