Česko a Bavorsko: Partneři ve vodíkové budoucnosti

Diskusi uspořádal Spolek pro evropskou politiku ve spolupráci se serverem EURACTIV.cz a pražskou kanceláří nadace Hanns Seidel Stiftung. Jaká je budoucnost vodíku v Česku a Německu v kontextu dekarbonizace EU? V čem dává spolupráce napříč hranicemi na rozvoji vodíku smysl? Jakými cestami by se mělo partnerství ubírat? 

Česko a Bavorsko spolupracují na rozvoji vodíku. Naplnit evropské ambice ale nemusí být reálné

Vodík může Česku a Bavorsku pomoci s dekarbonizací ekonomiky. Technologie je ale zatím na svém začátku a využití tzv. zeleného vodíku doprovází řada neznámých.

Evropská unie chce být do roku 2050 klimaticky neutrálním regionem a své emise chce snižovat zejména díky odklonu od fosilních paliv. Nahradit je mají obnovitelné zdroje energie a jako doplněk také vodík, který může sloužit nejen jako zdroj, ale také jako palivo. Roli by mohl hrát také v akumulaci energie.

Cíle, které si Evropská unie stanovila ve své vodíkové strategii, jako je například instalovat v EU elektrolyzéry pro výrobu vodíku z obnovitelných zdrojů energie (OZE) o výkonu alespoň 40 GW a zahájit výrobu až 10 milionů tun vodíku z obnovitelných zdrojů,  jsou ale zřejmě příliš ambiciózní. Na listopadové debatě o česko-německé vodíkové spolupráci, kterou pořádal Euractiv.cz, se na tom shodli odborníci.

Vlastní vodíkovou strategii má i Česko – do roku 2030 chce podpořit výstavbu elektrolyzérů k výrobě vodíku s instalovanou kapacitou alespoň 400 MWe a nastartovat poptávku po obnovitelném a nízkouhlíkovém vodíku v dopravě a průmyslu v objemu alespoň 40 000 tun za rok. Po roce 2030 chce pak propojit vodíkovody, aby mohl být vodík do ČR dovážen, ale i transportován přes území země dál.

„Ambice ČR vycházejí z toho, co po nás chce Evropa. Je to ale velký cíl, který podle mě nedokážeme splnit,“ obává se Matěj Kruml, vedoucí vodíkové sekce asociace AKU-BAT.

Cena je příliš vysoká

Technologie využití vodíku totiž zatím doprovází řada komplikací, mezi nimi jsou zejména obrovské náklady. Proto by evropské země měly podle manažera pro česko-německou spolupráci v Krajské hospodářské komoře Karlovarského kraje Richarda Štěpanovského vystřízlivět z představy, že vodík je všelék na všechno. „Jsem proto rád, že česká vodíková strategie bere vodík jako doplněk stojící mezi obnovitelnými zdroji energie a jadernou energií,“ dodal.

Podobně to vidí i Johannes Eckstein, profesor z Východobavorské technické vysoké školy Regensburg, který se zabývá vodíkovými projekty. „Není nutné hned využívat vodík všude tam, kde je to možné. Vodík je surovina a nikdy nebude tak levný jako zemní plyn, využívat ho teď třeba pro teplo je proto hloupost a plýtvání drahým vodíkem. Potřebujeme využít a monetizovat výhody vodíku, potřebujeme aplikační technologie,“ vyzval.

Proto by podle něj nemělo být zatím důležité, o jaký vodík se jedná. Zda ten zelený nebo „špinavý“. Cíle EU se soustředí na ten zelený, tedy takový vyrobený za pomocí energie z OZE. Vodík se dělí ale také na „šedý“ – vyrobený za pomocí energie z fosilních paliv, či „růžový“ – vyráběný pomocí jaderné energie.

„Potřebujeme pragmatismus. Diskuse, zda je vodík zelený, šedý nebo růžový nevede k dosažení našich cílů. Osobně jsem rád za každý elektron z elektrolyzéru a je jedno z jakého zdroje pochází. V Německu jsme velmi moralističtí a mezitím konkurenční Čína na té technologii pracuje také,“ míní.

Česko-bavorská spolupráce

Co do pragmatismu se proto podle něj může Německo inspirovat v Česku. V rozvoji vodíku jako takového to ale platí spíše naopak, sousedé za hranicemi jsou v tom mnohém dál. Česko s Bavorskem nicméně spojily síly a ve společném vodíkovém projektu mají za cíl vytvořit společnou vodíkovou koncepci severní části česko-bavorského příhraničí a spolupracovat na nastartování vodíkového hospodářství.

Podle Štěpanovského, který je vedoucím projektu v rámci Krajské hospodářské komory, by česká strana také ráda vytvořila studie proveditelnosti na využití vodíku ve firmách.

Česko-bavorští partneři spolupracují také na projektu Hydromun, který se dle Ecksteina zaměřuje na „vyvinutí konkrétních řešení pro uživatele“ v udržitelném zásobování energií pomocí zeleného vodíku pro malé a střední podniky. Oba projekty jsou financovány z evropských dotací.

Dotační podpora pro rozběhnutí vodíkového trhu je nicméně podle debatujících nedostatečná nebo nekontinuální, a to na obou stranách hranice. „V okrese Neustadt jsme měli investory s vážným zájmem o vybudování vodíkové nabíjecí stanice, neuspěl ale s dotací. Stalo se to i nám, když jsme žádali o podporu na stavbu elektrolyzéru. Měli jsme za účelem dotace region rozšířit, pak byl ale dotační program pozastaven,“ popsal Matthias Rösch, manažer energetiky a udržitelnosti zemského okresu Neustadt an der Waldnaab.

V Česku bude podpora směřovat zřejmě zejména do uhelných regionů – Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého kraje, které mají ambici stát se vodíkovými údolími. Sáhnout si mohou například na dotace z Fondu spravedlivé transformace, který je určen pouze této trojici regionů, nebo z Modernizačního fondu.

Podle Štěpanovského se ale některé velké firmy zbytečně spoléhají pouze na dotace, zatímco malí podnikatelé prošlapávají vodíkovou cestu. „Můj pocit je ten, že velké firmy vyčkávají na dotace a mezitím jim ujíždí vlak. Vedle toho si malý autoservis bez dotací postavil elektrolyzér nebo malí zemědělci bioplynky.“

Pozor na nové závislosti

Podle Lukáše Opatrného, konzula pro politiku a obchod z Generálního konzulátu ČR v Mnichově, je klíčovou otázkou také to, do jaké míry bude Evropa zelený vodík vyrábět a do jaké dovážet.

Pro Českou republiku to bude podle Krumla spíše otázka dovozu. „ČR podle mě bude sázet po roce 2030 hlavně na dovoz, nákladová cena výroby vodíku je totiž příliš vysoká. Budoucnost bude tedy spíš v zahraničních velkovýrobách. Otázkou ale je, do jaké míry chceme být soběstační a nezávislí,“ řekl.

Otázka závislosti je klíčová i podle Ecksteina. „Nenahrazujme závislost (na fosilních palivech) na Rusku (vodíkovou) závislostí na afrických zemích,“ varoval.

„Doufám, že to Evropa zvládne a bude velkou část vodíku – nehledě na jeho barvu – vyrábět sama,“ souhlasí Rösch. „Chceme-li mít ale vlastní výrobu, musíme masivně posílit větrné elektrárny,“ upozornil.

To platí zejména pro Česko, kde je budování větrníků dlouhodobě problematické kvůli dlouhým stavebním a povolovacím řízením a odporu obyvatel. „V ČR elektrická energie pro zelený vodík téměř vůbec není, po roce 2027 bude problém sehnat jí dostatek. Máme problém splnit závazky OZE už teď, budovat k tomu ještě zdroje dedikované pro vodík nevidím jako reálné. Potřebujeme k tomu vítr, to je ale naše Achillova pata. Bude to velká výzva,“ varoval Kruml.

Proto se Česko dle slov řečníků snaží prosadit, aby byl za zelený vodík na evropské úrovni považován i ten, který je vyroben díky jaderné energii.

Firmy mají zájem o vodíkovou síť. Doufáme v lepší dotační podporu, říká německý energetický manažer

Náš lokální průmysl má velký zájem o vodíkovou distribuční síť, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz energetický manažer Matthias Rösch z Horní Falce. Pokud chce Evropa mít vodíku dost, musí podle něj masivně investovat do obnovitelných zdrojů energie.

Matthias Rösch působí jako manažer energetiky a udržitelnosti zemského okresu Neustadt an der Waldnaab. Rozhovor vznikl při příležitosti listopadové debaty „Česko a Bavorsko: Partneři ve vodíkové budoucnosti“ v bavorském Schönsee.

Ve vašem okrese máte na starosti rozvoj energetiky a udržitelnosti, včetně vodíkových projektů. Jakou máte právě v oblasti vodíku strategii?

Předchozí spolková vláda vytvořila koncepci tzv. HyLand vodíkových regionů, která má tři stupně – HyStarter, HyExpert a HyPerformer.

Náš okres vstoupil do té první úrovně, tedy HyStarter. V této fázi šlo především o to, abychom v našem okrese identifikovali možnosti rozvoje vodíkového hospodářství a informovali o této technologii místní obyvatele. Poté, co jsme dokázali identifikovat zájem o rozvoj vodíku ze strany soukromých společností, tak jsme tuto fázi ukončili s tím, že se můžeme ucházet o další stupeň, tedy HyExpert. Naše žádost o postup do tohoto stupně byla úspěšná a podařilo se nám tak získat větší množství dotačních prostředků. Díky tomu jsme si mohli od soukromého poskytovatele nechat vypracovat studii proveditelnosti vodíkových projektů v našem okrese.

Z předchozí úrovně jsme zároveň měli k dispozici podklady, například koncepci rozvoje vodíkové mobility. Měli jsme zkrátka k dispozici plány, které popisovaly jak současný stav, tak i potenciál. Součástí byl i jakýsi geografický informační systém, který mapoval potřeby aktérů v regionu a obsahoval návrhy, kde by se hodila instalace elektrolyzéru a tak podobně. Na základě této studie proveditelnosti jsme se začali ucházet o třetí stupeň, HyPerformer, v rámci něhož byla šance získat masivní podporu na vybudování elektrolyzéru. Náš region se ale bohužel nedokázal prosadit – bylo nám vysvětleno, že máme náš region rozšířit. Proto jsme se rozhodli spojit do většího vodíkového regionu Severní Horní Falc, jehož součástí je i sousední okres Tirschenreuth a statutární město Weiden in der Oberpfalz.

Bohužel, dotační program HyPerformer byl mezitím pozastaven. Podívali jsme se tedy na ty naše hlavní identifikované sektory pro rozvoj vodíku – mobilitu a průmysl.

Co se týče mobility, měli jsme domluveného investora – energetický podnik z regionu, který chtěl investovat do výstavby a provozu vodíkové nabíjecí stanice. Nedokázal se ale prosadit v bavorském vodíkovém dotačním programu. Tím naše myšlenka rozvoje vodíkové mobility utrpěla. Investor má sice o projekt nadále zájem, museli jsme to ale kvůli nedostatku dotačních prostředků upozadit.

V oblasti průmyslu a řemesel jsme identifikovali velkou poptávku po jádrové vodíkové síti. Té se teď chceme začít více věnovat. V nejbližší době chceme uspořádat workshop s potenciálními odběrateli vodíku a distributorem. Sázíme také na to, že se zlepší dotační podpora na zemské i spolkové úrovni.

Jak může lokální průmysl vodík využívat?

Máme na našem území výrobce skla a porcelánu. V minulosti jsme jich sice měli daleko více, ale pořád je to v rámci našeho regionu významný průmysl.

Uvažujete o využití vodíku jako o možném úložišti energie?

Přiznám, že v našich dosavadních koncepcích to zatím nebylo velké téma. Ukládání energie a potenciální role vodíku je ale něco, co by mohla Evropa potřebovat.

V rámci svých projektů spolupracujete i s Českou republikou. Můžete vysvětlit, jak spolupráce vypadá? A kde vidíte další potenciál?

V rámci programu Interreg, který podporuje spolupráci sousedních zemí, jsme se dostali do projektu Hydrogen Bavaria Bohemia. Můžeme tak spolupracovat s našimi českými partnery, v tomto případně konkrétně s Karlovarským krajem. Ten může čerpat informace a zkušenosti z našeho vodíkového regionu, zejména co se týče rozvoje distribuční vodíkové sítě.

Usilujete třeba o propojení českých a německých distribučních soustav?

To by byl velmi velký a velmi zajímavý cíl. Podobný projekt existuje v oblasti distribuce elektřiny, ve vodíku ale zatím nikoliv.

Zmiňoval, že jste usilovali o podporu výstavby elektrolyzéru. Z čeho by měl tento elektrolyzér čerpat energii, máte zajištěné zdroje?

Čerpat by měl z fotovoltaických elektráren, do budoucna pak z větrných. Zajímavým zdrojem je také biomasa, tam ale za určitých podmínek nepotřebujete elektrolyzér, můžete vodík vyrábět přímo z biomasy.

V Česku se hodně řeší to, zda budeme moci vyrábět vodík i jinými cestami, než je fotovoltaická nebo větrná energie – třeba z jaderné energie. Ta je ale na německé straně vnímána kontroverzně. Jak by byl podle vás vodík vyrobený z jádra akceptovatelný v Německu?

Teď jsme u obtížného tématu, kde musíme rozlišovat politickou, společenskou a osobní úroveň. Já osobně nejsem příznivcem jaderné energie, protože vůbec není vyřešená otázka toho „dědictví“, tedy toho, co nám po výrobě jaderné energie zbyde.

Pokud ale hledíme na téma vodíku obecně, tak říkám, že o něm musíme přemýšlet jako Evropané. Určitě bude lepší, když si budeme vyrábět vodík v Evropě, než když si ho budeme obstarávat odjinud. Proto pro mě v současném stavu není tak důležité, jestli by byl vodík vyráběn z jaderné energie nebo z něčeho jiného.

K tématu jaderné energie je třeba ještě pro férovost říct, že můžeme provozovat nějakou vodíkovou ekonomiku jedině tehdy, bude-li cena toho vodíku rozumná. Nejlevnějším zdrojem elektřiny, ze které se poté elektrolyzérem vodík vyrábí, jsou obnovitelné zdroje – jaderná energie to rozhodně není.

Jak vnímáte plány Evropské komise na rozvoj vodíku v EU? Bude Evropa schopná vyrábět dost vodíku? Existují obavy z toho, že bychom se mohli stát závislí na jeho dovozu.

Existují evropské země, které dokáží vyrobit velké množství fotovoltaické elektřiny. Existují také další země, kde dokáží vyrobit velké množství energie z větru. Mezi těmito zeměmi je i Německo, které z větru může vyrobit poměrně velké množství energie, i když tam jsou také určité problémy. Například obyvatelé České republiky jsou proti umisťování velkých větrníků v bezprostřední blízkosti hranic.

Určitě to tedy není jednoduché a jediná cesta, jak zajistit Evropě dostatek vodíku, je skutečně masivní rozvoj obnovitelných zdrojů energie.