Rádiové vlny: prokletí i požehnání

Co mají Maxwellova teorie, fyzik Heinrich Hertz, italský nositel Nobelovy ceny Guglielmo Marconi, Morseova abeceda a rádiové vlny společného s pohraničím, studenou válkou a přeshraničními vztahy? Tyto otázky nutně vyvstaly návštěvníkům přednášky „Rádiové vlny neznají státní hranice – Zvláštní význam vysokofrekvenčních vln v česko-německé historii na základě výběru jednotlivých případů“, která se konala minulý čtvrtek v Centru Bavaria Bohemia (CeBB).

Mezi promítacím plátnem s prezentací přednášky a velmi zaujatými hosty stojí dlouhý stůl s vysílacími a přijímacími zařízeními, která jsou rozestavěna těsně vedle sebe a představovala v polovině minulého století vrchol tehdejší techniky. U nich stojí Thomas Höppe z nedalekého Ambergu, který na pozvání CeBB poodhalil oponu k tématu, které nás zavedla až do válečných časů 20. století se špionáží za 2. světové války, poté za studené války a dále do období dnešní kyberkriminality. Zajímavé je, že nic z toho, co se přitom děje fyzicky, není pro běžné občany viditelné: rádiové vlny. Během svého působení v Bundeswehru se tento držitel radiové licence dostal k jednotce rádiového průzkumu. Přestože se vydal jinou profesní cestou, od rozhlasového vysílání už se nedokázal odtrhnout. Během své přednášky nechává četné hosty – z nichž někteří jsou bývalými pohraničníky – nahlédnout do zákulisí a odhaluje jedno tajemství za druhým. „Všechna zařízení, která stojí tady přede mnou na tom dlouhém stole, jsem sestrojil sám. Fungují a ukazují, jak se agentům dařilo pomocí jednoduchých nástrojů vysílat a přijímat s pomocí rozhlasu, tedy provádět špionáž. Tam, kde jinde zdobí stěny knihy, umělecké předměty nebo suvenýry z cest, já mám doma prosklené skříně s nespočtem přístrojů, které jsem sám do nejmenších detailů sestavil a s nimiž v dřívějších dobách pracovali radisté,“ říká o své vášni Thomas Höppe. Každý, kdo ho poslouchá, velice dobře chápe, že každou volnou chvíli rychle mizí do své dílny, aby pokračoval v kutilství, často i na několika zařízeních najednou.

S tímto technickým nadšením je u něho spojen také stále hlubší kontakt s lidmi, kteří prováděli špionáž, ať už pro nacisty, spojence, CIA nebo během studené války pro Západ a Varšavskou smlouvu. Thomas Höppe se vedle svého rozhlasového kutilství intenzivně věnuje provádění rešerší a přibližuje osudy agentů s různými nasazeními v zahraničí, jejichž tajemství odhaluje ve druhé části své přednášky. Mezi nimi je i Richard Auerbach, který až do posledních dnů války pracoval z Hamburku jako anténní specialista pro národní socialisty a udržoval kontakty s německými agenty v zahraničí, ale již 5. května 1945 se stal novým občanem Treffelsteinu a odtud již v srpnu 1945 prokazatelně pracoval pro americkou CIA. O rok později, v dubnu 1946, podal žádost na Okresní úřad v Oberviechtachu, aby mu bylo povoleno zřídit v Schönsee v dílně „Mechanische Werkstatt Bayer“ na Hauptstraße pobočku jeho rádiového a elektrotechnického podniku. Nic z toho však nebylo. Thomas Höppe na tomto příkladu ukazuje, jak tiše a bez soudního řízení specialisté měnili strany a jak Auerbach hledal dokonalé krytí pro své služby u CIA při pronikání do rádiového provozu na československé a ruské nepřátelské straně. Tento případ je jedním z několika, které tento rozhlasový nadšenec zkoumal. „Jsem opravdu velice překvapená tím, co všechno se u nás v době studené války dělo v utajení,“ řekla jedna z návštěvnic, která až do toho večera o rádiových vlnách nic nevěděla.

Pozadí

Každý, kdo poslouchá Thomase Höppeho, dobře chápe, jakou revoluci představoval okamžik, kdy byl v roce 1901 poprvé zaznamenám tichounký signál při pokusu o přenos rádiových vln přes Atlantik. Průkopníkem byl Ital Guglielmo Marconi, kterému se 18. ledna 1903 poprvé podařilo navázat veřejnou transatlantickou komunikaci s pozdravem mezi americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem a anglickým králem Eduardem VII. prostřednictvím rádiových vln. Výzkumníci pracovali úspěšně, ale také občas uvízli ve slepých uličkách. Následovaly patenty a zakládání společností ve velkém. Mezi oběma světovými válkami se využití rozdělilo na civilní (např. rádiový přenos) a vojenské (např. špionáž).

Někteří aktéři jako protagonisté špionáže dosáhli mezi zasvěcenými historické slávy:

– Rudolf Formis a jeho role v Černé říšské frontě v mocenském boji Adolfa Hitlera s Rudolfem Strasserem;

– Jan Budík, průkopník rozhlasového vysílání v Československu, který stál za operacemi agentů z Anglie s cílem špehovat německé okupanty;

– Karel Richter, který byl postaven před volbu, zda zemře v koncentračním táboře, nebo se stane tajným agentem nacistů;

– Richard Auerbach, který po skončení 2. světové války téměř ze dne na den přešel od nacistů k CIA a přestěhoval se do Treffelsteinu.