Muzeum krojů v Postřekově: Pytel ovsa za svatební košili

Chodský svatební pár zaujímá ve sbírce centrální místo: ona v černé, plisované sukni z pevné vlněné látky s průhlednou bílou krajkovou zástěrou, v ruce namísto květů modlitební šátek, na hlavě slavnostní květinové aranžmá. On v tradičních světlých pumpkách, po kolena dlouhém modrém kabátci s obšitými knoflíkovými dírkami, stojacím límcem, stříbrnými knoflíky a širokým černým kloboukem. Kabát připomíná uniformu, a skutečně, Anna Burešová vypráví, že kabát Chodů má podobnost s uniformami francouzských vojáků, kteří sem táhli po staré vojenské cestě od Waldmünchenu přes Chodsko.

Chodové platí jako český kmen v pravém slova smyslu. Jako strážci hranic ve středověku, usídlení vládci země podél hranice, byli svobodní sedláci, kteří se dlouho stavěli na obranu proti vrchnosti. Jádro jejich oblasti osídlení kolem Domažlic tvořilo i na začátku 20. století českou jazykovou oblast, která sahala až k hranici do Bavorska, zatímco severně a jižně odtud žilo převážně německojazyčné obyvatelstvo.

Vesnice Postřekov na severním okraji Chodska, na úpatí Šumavy, pozůstává ze dvou místních částí, hlavního místa Postřekov a místní části Mlýnec. Posledně jmenované bylo až do konce druhé světové války osídleno Němci. Smíšená manželství nabyla žádnou vzácností. Na šatech nevěsty z roku 1930 byla připevněna vybledlá fotka manželského páru s Němkou, která se přivdala do české rodiny. Její sestry se vdaly za Němce. Sestry byly po roce 1945 vyhnány, nevěsta na fotografii zůstala.

Soužití, ale také změny ve způsobu života obyvatel měly vliv na oblečení. Blízkost Bavorska se ukazuje v krojích: Podobnosti jsou ve střizích, ve vzorech, v řemeslných technikách. Od 19. století přinášeli muži sebou často látky z Bavorska, kde pracovali. Rovněž v označeních, která jsou používána právě v severní části Chodska, v “Horním Chodsku”  se ukazuje kulturní výměna: Zástěrce se říká “Fiertuch”, horní části bez ramínek “Lajblík”. Z kroje Němek byly převzaty spodní zvlněné části kabátků žen, ušité ze vzorovaného saténu. Do roku 1945 byly typické pro kroj “Horního Chodska”. “Po druhé světové válce muselo všechno německé pryč. Volánky u kabátků byly ve výši pasu jednoduše odstřiženy, krátké kabátky se nosily dál”, říká sběratelka a k tomu s politováním dodává: “To je taková škoda že to všechno se ztratilo.”

Kroje nosily obyvatelky chodských vesnic až do sedmdesátých let i ve všední dny. Muži odložili kroje již na začátku 20. století, když se v přibývající míře vzdali zemědělství a věnovali svou pozornost řemeslům a jiným zdrojům obživy. “Poslední žena, která celý svůj život nenosila nic jiného než kroj, zemřela před dvěma lety”, vzpomíná si Anna Burešová. Kroje byly šity podomácku, většinou v zimě, byly vyšívány, osazovány paličkovanými krajkami a kousky kožešin, zdobeny krouceným stříbrným drátem a provázky. Rovněž kroj mužů byl zdoben mnoha detaily – u sedláků pěstujících obilí v bohatším “Dolním Chodsku” přepychovějšími a pestřejšími, než u sedláků, pěstujících brambory v “Horním Chodsku”. S kroji se obchodovalo výměnou za naturálie. “Za svatební košili s dírkovaným vyšíváním dostala švadlena pytel ovsa”, vypráví Anna Burešová.

I ona, které podle místního zvyku říkají “Hanča” a její přítelkyně jsou nadšené švadleny. Od starší “tety” Čížkové se naučily vyrábět nákladné kroje. Příbuzné sice nebyly, ale v chodských vesnicích byly všechny starší ženy oslovovány jako “teta”. Po smrti “tety” prosili lidé obě mladé švadleny, aby jim ušily kroje. Dva týdny práce vězí v jednom svátečním kroji pro ženy, jeden týden pro muže.

Když se nadšení švadlen pro staré kroje rozkřiklo, přinášeli jim lidé staré kroje z pozůstalostí. A to právě nákladné sváteční kroje byly předávány z generace na generaci. To se dnes ale často nedaří, lidé jsou nyní silnější a větší. Mnohé šaty ve sbírce byly nošeny ženami, které by na váhu přinesly sotva více než 40 nebo 50 kg. Nejstarší kus sbírky je starý přes dvě stě let – slavnostní oděv vdané ženy, která tenkrát nosila ještě  plochou bílou pokrývku hlavy s bohatým černým vyšíváním, tzv. “koláč”. Později se prosadily šátky na hlavu s dlouhými třásněmi a velkými květinovými výšivkami, které se na šíji svázaly. Chodský kroj se těší v posledních desetiletích opět velké oblibě, pokrývka hlavy je ale ráda vynechána.

Provizorní prostory v bývalé škole v Postřekově, na hlavní ulici v dohledu kaple sv. Jakuba, mohou nádherné exponáty sotva pojmout.  Obecní rada podporuje sběratelky a plánuje renovaci budovy. Lepší možnost prezentace krojů si Anna Burešová přeje, a také prostory pro kurzy, aby přitáhla mladší k umění výroby krojů. “Kroje jsou naše kořeny a ty musíme znát a pečovat o ně”, říká s plným přesvědčením.