Spisovatel Jaroslav Rudiš se projevuje jako dobyvatel srdcí a nadšenec pro železnici
Jaroslav Rudiš, cenami ověnčený dvojjazyčný spisovatel, stále pendluje vlakem mezi Prahou a Berlínem, který si mezičasem zvolil za své bydliště. Je člověkem, z kterého vyzařuje srdečnost a probleskuje tajuplný český humor a kterému se podařilo při dobře navštíveném čtení v pátek v Centru Bavaria Bohemia vtáhnout své publikum do děje dech beroucí rychlostí jako ve víru .
Odhaduje, že některé z hostů zná, stejně tak jako bývalý obecní pivovar s jeho určením coby kulturní točny mezi Českem a Bavorskem. Je hrdý na svou čestnou cenu Stavitel mostů od spolku Bavaria Bohemia e.V. z roku 2020. Pouze skutečnost, že Schönsee již nemá žádnou železniční trať ani nádraží, ho naplňuje smutkem. Neboť jízda vlakem je jednou z jeho vášní. To ukazuje jeho kniha, vydaná v roce 2019 pod názvem “Winterbergova poslední cesta”, román o více než 500 stranách, který je vyprávěn ve vlaku a za který byl Jaroslav Rudiš na letošním Lipského knižním veletrhu nominován na knižní cenu.
S Janem Krausem, pečovatelem o seniory v Berlíně, který vyrostl ve Vimperku, dřívějším Winterbergu na Šumavě a žijícím od roku 1986 v Německu, se společně s jeho smrtelně nemocným, téměř 100 let starým pacientem Wenzelem Winterbergem vydáme na jeho poslední cestu, která vede vlakem z Berlína do Sarajeva. Přes svůj úctyhodný věk mluví Winterberg po celou cestu téměř bez přestání, jeho slova většinou míjejí trpělivého Jana Krause, neboť neví, jak a co by měl odpovědět. Listuji v popisech cestovního průvodce Baedeker z roku 1913, posledního z období Rakousko-Uherska, neboť první světová válka znamenala konec pro dunajskou monarchii. Hledání stop času před jejím zánikem, v kterém byly kořeny staré Evropy jedinečným způsobem těsně svázány a propleteny, začíná v románu u bitvy u Hradce Králové dne 3. června 1846. Tím začíná první věta románu: “>Bitva u Hradce Králové mi prochází srdcem<, řekl Winterberg a podíval se z oroseného okna vlaku.”
Jaroslav Rudiš přiznává při kladení otázek po čtení, že když spontánně nebo po nějakém zvažování dal na papír onu, pro něj přesvědčivou první větu románu, že se pak při psaní již nedal zabrzdit dokud nebylo dílo dokonáno. “Winterbergova poslední cesta” je jeho první knihou, napsanou v německém jazyce. Přeloží ji hned sám? Tak zněla pochopitelná otázka z publika. “Ne” krátká a jasná odpověď. Jeho zřetelné zdůvodnění: “Kdybych sám překládal do češtiny, vznikl by pravděpodobně na mnoha stranách nový text, někdy by se některé pasáže ztratily, jiné by zase přibyli. Od toho dám ruce raději pryč. U autorského stolu stojí před Jaroslavem Rudišem jen sklenice a láhev vody. Když se po čtení dostane s nadšením a plný humoru do vyprávění, mluví také o svých knižních plánech. To již v duchu stojí na stole ječmenná šťáva, neboť po vlacích a nádražích by chtěl raději s chutí psát román, který se točí kolem pivovarů a piva. Když mu tak člověk naslouchá zdá se, že v hlavě se mu již formuje bestseller. Přece jen se k pivu ideálně hodí sídlo jeho nakladatelství v Mnichově, bývalý obecní pivovar v Schönsee a dárek pro hosta od vedoucí CeBB Veroniky Hofinger, koroptví Zoigl z eslarnského obecního pivovaru.
