Muzeum Kóta v Rozvadově: Cesta do minulosti železné opony

Místem, které je věnováno vzpomínkám, jsou bývalá kasárna Československé pohraniční stráže v Kótě u Rozvadova (Hüttenstauden bei Roßhaupt). Přítomnost a minulost pohraničních míst je zde pohromadě: Naproti parkovišti kasína King’s, kde se vedle sebe tlačí luxusní fára s mnichovskými a pražskými poznávacími značkami, odbočuje malá cesta z vesnice ven do lesíka. Do roku 1990 byla zde, stranou obce v pravoúhlém oploceném areálu umístěna československá “Pohraniční stráž” (zkráceně PS). Hraniční ploty probíhaly o kus dál západním směrem.

Budovy mužstva bývalých kasáren pohraniční stráže našly rozdílné následné využití. V první budově u vjezdu dává jedna autodílna do pořádku karoserie již ne zcela nových modelů s německými a českými poznávacími značkami, jiné jsou obývány pracovníky kasina, trochu dále vzadu vedle někdejší psinců se nachází láskyplně udržovaná zahrada. Uprostřed areálu leží „Muzeum pohraniční stráže Kóta Rozvadov“, před ním parkuje terénní vůz Československé armády a česká vlajka se třepotá v odpoledním vánku. Ten poklidný obraz zdokonalují dva přátelští pánové v civilu, kteří na nás čekají před vchodem: ing. Květoslav Hladík, bývalý důstojník Československé armády a Michael Kraus, bývalý bavorský celník. Oba jsou “dobrými dušemi” muzea, které je provozováno Klubem vojenské historie Rozvadov.

Ačkoliv budova kasáren sloužila během výstavby dálnice jako ubytovna dělníků, podařilo se sestavit zařízení téměř výlučně z originálního nábytku pohraniční stráže – pozoruhodný výsledek vzhledem ke skutečnosti, že Železná opona a činnost pohraniční stráže jsou součástí historie, které je doposud věnováno málo pozornosti. Detailně postavené terénní modely ukazují v muzeu vývoj pohraničních plotů od trojnásobných drátěných zátarasů na počátku padesátých let přes smrtelný plot s vysokým napětím až po signální stěnu, jejíž dráty při dotyku zasílaly do kasáren přesný polohový signál. Byly sbírány uniformy, technické vybavení, zbraně a předměty každodenní výbavy, které mají dnes hodnotu vzácnosti.

Michael Kraus narazil na muzeum když chtěl svou celní uniformu vyměnit za uniformu pohraniční stráže. Když stál se svou uniformou před muzeem, jeho kontaktní partner již odešel ze spolku a přítomní ho přijali udivenými pohledy. Led byl ale rychle prolomen, jeho celní uniforma patří mezitím k exponátům a Michael Kraus funguje jako kontaktní osoba pro německé návštěvníky.

“Chtěli bychom zprostředkovat co možná realistický obraz života obyčejného vojáka pohraniční stráže, popisuje Květoslava Hladík cíl muzea. Obyčejný voják, který vykonával službu v kasárnách pohraniční stráže, byl branec, který strávil v kasárnách téměř jeden a půl roku a jen málo dní v roce směl navštívit často velmi vzdálený domov, rodinu a přátele. Velitel, jeho zástupce, velitel praporu a politický důstojník byli vojáky z povolání. Spartánské vybavení prostoru na spaní s 5 patrovými postelemi a prostor na spaní tříčlenné patroly, mající službu, kteří museli odpočívat v plné uniformě, svědčí o době, plné strádání. Jakmile byl signalizován dotyk hraničního plotu, který se nacházel několik set metrů a dále východně od vlastní hraniční linie, vyrazila patrola s psím vůdcem k příslušnému úseku hranice.

Se mnou přišel Reinhold Balk, který byl jako bývalý bezpečnostní referent u spolkové ochrany hranic příslušnou osobou a prostředníkem mezi policií, celníky a americkou armádou. On a jeho bývalí kolegové intenzivně zkoumají historii hranice, dokumentují, sbírají, dávají dohromady informace z německých a českých archivů. Muzeum Kóta  zná od jeho otevření v červenci 2014 a jeho blízkost realitě jakož i přesnost detailů na něj velmi zapůsobily. Na otevření muzea přinesl sebou zarámovanou fotku, letecký snímek kasáren pohraniční stráže, která byla pořízena v roce 1988 z vrtulníku Spolkové pohraniční ochrany (BGS). Reinhold Balk potvrzuje, že mezi asi 900 případy smrti, které zaznamenaly pohraniční oddíly v době Železné opony se jen zhruba tucet z nich vztahoval na tzv. kontakt s nepřítelem. Naproti tomu byla většina případů smrti nehody, často také sebevraždy. Rovněž vraždy se vyskytly. Tragický případ brance Ulrycha, který u Železné / Eisendorfu byl zastřelen a svržen ze strážní věže svým kamarádem, který chtěl utéct přes hranici, je dokumentován v chodbě muzea.

“Mnozí z našich návštěvníků sami vykonávali službu u pohraniční stráže a rádi by své rodině zprostředkovali, za jakých podmínek tenkrát žili, vysvětluje Hladík. On sám, který sloužil u armády, se dostal do spolku muzea přes svůj zájem o vojenskou historii, techniku a zbraně. Zajímá ho historie, zdůrazňuje, s politikou nechce mít nic společného.

Vedle armádního vozidla před muzeem pózují pro fotku dva mladíci v uniformě pohraniční stráže a se samopalem československé výroby. Filip a Jirka vyrostli v době otevřených hranic, tráví ale velkou část svého volného času v muzeu, které se věnuje Železné oponě. “Již od malička mě zajímaly zbraně a uniformy”, říká Filip, “a Jirku jsem se jednou zeptal, jestli by sem také nechtěl jít se mnou – proto je tady”. Jirka se usmívá a sahá na odznak uniformy s hlavou psa, který navazuje na tradici svobodných chodských sedláků, kteří ve středověku a raném novověku se psy chránili hranice země.

Na dotaz, jestli by měl smysl centrální památník Železné opony, pokrčí Květoslav Hladík rameny. “Každý stát by se měl zajímat o svou vlastní historii. Ale bohužel toho času není zájem velký. Nikdy jsme ale také nežádali o podporu”. Obec Rozvadov, které patří budova bývalých kasáren pohraniční stráže, budovu udržuje, obnovuje okna a fasádu. “Fakturu za elektřinu platíme ale sami, a ta bude stoupat”, říká Hladík s pohledem do budoucna.

Reinhold Balk pozoruje se starostí mizení stop Železné opony. Ať už se jedná o demontáž zařízení na Čerchově nebo o zastavění dřívějšího kempu americké armády v Horní Falci solárními panely a komerčními stavbami – žádný pozůstatek Železné opony není památkové chráněn. A přesto by stopy v krajině mohly pomoct, těm mladším zprostředkovat, jak omezený byl život na uzavřené hranici. “Otevřené hranice jsou výdobytkem, o který se musíme vždy znovu zasazovat”, tak formuluje Balk hlavní poselství svých přednášek, které rád drží i na školách. “Často zapomínáme jak dobře se nám v současné době vede”.