Bludné cesty české lásky

Vím, že moje nová přítelkyně mne miluje stejně, jako já ji. Učí se totiž česky a v relativně krátké době si osvojila úctyhodnou schopnost porozumět slyšenému. Někdy mám sice podezření, že tak činí nikoliv z lásky, nýbrž proto, že ji trápí žárlivost a nedůvěra, chce rozumět, co si povídám s šarmantně se usmívajícími dámami u pokladen muzeí a zmrzlinových stánků, ale svými otázkami opět rychle rozptýlí mé pochybnosti. Jak se řekne česky „ich liebe dich“, chce například vědět a také si to zapamatuje.

Při svém studiu češtiny naráží občas na zvláštnosti, které mi nikdy nebyly nápadné. „Jakpak se řekne ‘Liebe’?“, zeptala se mne, když jsme jednoho horkého srpnového odpoledne lenošili na břehu Boleveckého rybníka. Moje odpověď ji iritovala. „Láska? Proč láska? ‚Lieben’ přece znamená ‚milovat‘ – pak by se to ale vlastně muselo jmenovat ‚láskovat’!“

Zadumal jsem se. Proč, kladl jsem si otázku, jsem si nikdy nevšiml, že v češtině, na rozdíl od němčiny, „láska“ a „milovat“ nemají stejný kořen slova? Rovněž jsem přemýšlel, jestli opravdu existuje sloveso, které je odvozeno od „lásky“. Přídavné jméno „laskavý“, neboli „liebenswürdig“, jsem znal, ale „láskovat“ jsem ještě nikdy nikde neslyšel ani nečetl.
„Miláčku“, řekl jsem, „musíš si jednoduše na to zvyknout, že Češi jsou někdy trochu zvláštní. Láska a milování jsou pro ně zjevně dvě rozdílné věci. Sloveso ‚láskovat‘ totiž vůbec neexistuje.“

To téma nás nenechalo v klidu. Doma, v našem prázdninovém bytě, jsme si vzali na pomoc slovník. Jako první jsme zjistili, že přinejmenším existuje sloveso „laskat“ ve smyslu německého „liebkosen“. Pak jsme nalistovali další referenční slova, například „Liebesbrief“ a našli jsme „milostný dopis“, ačkoliv „milost“ vlastně znamená „Gnade“ nebo „Barmherzigkeit“. Tohle se nám opět zdálo být do té míry zvláštní, že domněle k tomu patřící přídavné jméno „milý“ znamená německy „lieb“ nebo „nett“; když naproti tomu máme na mysli „gnädig“, musíme říct „milostivý“ – v žádném případě však ne „milostný“.

Zmateně jsme se na sebe podívali a rozhodli se, že si nejdřív dopřejeme jedno pivo. Připili jsme si na lásku, každý jsme si dali dlouhý doušek a přemýšlivě mlčeli. „Existuje tedy“, rekapitulovala má přítelkyně, „‚láska‘ a ‚laskat‘, ale ‚laskat‘ je něco jiného než ‚milovat‘. ‚Lieben‘ znamená ‚milovat‘, ale k tomu neexistuje ‚milá‘.“

„Ale ano, existuje. To je však milá v podobě osoby – milenka.“ „Pak jsem tedy tvoje milá, ale nikoliv tvoje láska? Nebo mohu být oboje?“ Začal jsem cítit, že je toho na mne moc.

„Nedělejme si přece život zbytečně komplikovaným“, řekl jsem. „My sem jednoduše budeme dále jezdit, pít české pivo, bavit se s našimi českými přáteli, snad se budeš i nadále učit česky – ale české milování … to přenecháme přece jen raději Čechům. Nemyslíš miláčku? Můj broučku?“ A již jsem seděl opět v pasti.