Brichcín, Roman – malíř

Roman Brichcín patří k malířům, jejichž obrazy se naléhavě vtiskují do paměti od prvního setkání. Jeho práce jsou intenzívní a zneklidňující, přitom působivé a sdílné. Narodil se 28. října 1958 v Plzni, kde studoval Pedagogickou fakultu – obor výtvarné výchovy (pod vedením doc. Milana Hese). Roman Brichcín se od počátku záměry i výsledky své práce zařazuje do širokého proudu nových tendencí, jejichž nástup od rozmezí sedmdesátých a osmdesátých let orientuje vývoj architektury a výtvarného umění ve světě. Jeho dílčí programy a metody, postupy a prostředky jsou nyní radikálně opouštěny ve prospěch spontánní a pravidly nevázané malby, jež sází na nekonvenční pohled, bezprostřední výraz, přímé gesto ruky se štětcem. Prvenství patří italské transvangardě, jak ji deklaroval kritik A. Bonito Oliva, ale vedle ní se záhy uplatňovali němečtí Die neuen Wilden, obdobní tendence se objevovaly ve Francii v okruhu Figuration libre i v ostatních evropských zemích. Malba Romana Brichcína působí dravě až agresivně; ač se místy stupňuje k dramatičnosti až furiosu výrazových prostředků, nikdy neztrácí uváženou míru rovnováhy, byť leckdy na ostří nože. Některé z obrazů nejenom v tematice, ale také v pojetí jdou až na únosnou hranici patosu, ale Roman Brichcín je si toho nebezpečí obezřetně vědom. Vždyť malování v jeho představě je záležitostí subjektivní zkušenosti, v noetickém psychologickém i etickém smyslu; obraz jako vyjádření duševního rozpoložení, jako svědectví podstupovaného zápasu, jako zpověï osobní trýzně; ne nadarmo se tu připomíná aristotelovský pojem katarze. Ale zároveň se tu neustále a především usiluje o pojetí obrazu jako subjektivního poznání a výklad reality, jako mytologie věcí a dějů světa. Přitom umělcovo úsilí se soustřeïuje – podle vlastních zápisků – k tomu, aby se “malování stalo svědkem Jakubova zápasu s Andělem, onoho střetávání lidského a pozemského, hloupého chtění člověka a moudrého božího srážení na kolena do propasti poznání”.