Harmonická hudba mistrů polyfonie
Ludwig Frankmar z Berlína hraje na svém barokním violoncellu Suitu d moll od Marina Maraise a také čtyři fantazie z „Fantaisies pour la Basse de Violle“ od Georga Philippa Telemanna.
Na sklonku 17. století se již nemluvilo o specifickém „francouzském stylu“, protože ten se stále více integroval do převládajícího „italského stylu“. Marin Marais – sólový gambista Krále Slunce – se tímto vývojem nenechal ovlivnit, ale psal hudbu, která navazovala na díla jeho vzoru a učitele Jeana-Baptista Lullyho.
S více než 6 000 dochovanými skladbami je dílo Georga Philippa Telemanna neuchopitelné. Zahrnuje všechny žánry a styly. Telemann je nejplodnějším – a pravděpodobně nejrozmanitějším – skladatelem v historii hudby. V roce 1721 se stal ředitelem církevní hudby v Hamburku. V roce 1735 tam vydal 72 fantazií pro sólové nástroje; 36 pro cembalo a po 12 pro housle, flétnu a violu da gamba. Fantazie pro violu da gamba byly považovány za ztracené, dokud nebyly v roce 2015 znovuobjeveny.
Ludwig Frankmar (*1960) vyrůstal ve švédské rodině církevních hudebníků a studoval ve svém rodném městě Malmö u Guida Vecchiho a po mnoha letech jako orchestrální hudebník u Thomase Demengy na Vysoké škole hudby v Basileji. Poté, co opustil orchestrální dráhu, se nejprve věnoval soudobé hudbě. Kontakty a spolupráce s kostelními hudebníky ho přivedly k staré hudbě, načež následovalo studium barokní hudby na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu. Zaměřuje se na ranou sólovou hudbu pro malé basové nástroje z období pozdní renesance a baroka, kdy ještě neexistovalo jasné rozlišení mezi gambami a violoncelli. Jeho nástrojem je pětistrunná barokní violoncello od Louise Guersana (Paříž, 1756). Je členem souboru farnosti Dietricha Bonhoeffera v berlínské čtvrti Lankwitz.
