Ariadna na Naxu a Médea

Význam Jiřího Antonína Bendy (1722–1795) spočívá především v oboru scénického melodramu. Benda navázal na myšlenku Jeana Jacquesa Rousseaua vytvořit jevištní dílo v národním jazyce, kde se mluvené slovo a nástrojová hudba budou střídavě podílet na vytvoření dramatického celku.

První Bendův melodram vznikl na německé libreto Johanna Christiana Brandese v Gotě koncem roku 1774, kdy se poprvé uskutečnila spolupráce mezi Seylerovou divadelní společností a místním dvorním kapelníkem a skladatelem Bendou. Až do příchodu Seylerovy společnosti Benda obstarával pouze hudbu chrámovou a komorní. Přesto hned jeho první dílo Ariadna na Naxu (premiéra 27.1.1775) a bezprostředně následující Medea na libreto Friedricha Wilhelma Gottera (premiéra 1.5.1775) se staly reprezentanty tohoto hudebního žánru a současně paradigmaty jeho dalšího evropského vývoje.

Jedná se o formu duodramatu – tedy dva po sobě následující monology Thesea a Ariadny, přerušené jen na třech místech hlasem víly Oready. Orchestrální mezihry jsou většinou jen několikataktové, ale tato stručnost není na úkor citového výrazu. Hudební obsah se úzce pojí k obsahu přednášeného monologu. A nejen to; Benda dokázal dát hudební složce samostatné významové nuance, které nesou dokonce i podtext zpochybňující význam slov.