Chci přispět k vracení paměti krajině

Rozhovor s Markétou Novotnou

Paní doktorko, kdy a proč vaši rodiče přišli do Plané?
Oba dva v padesátých letech, oba dva „za prací“. Do západočeského zdravotnictví byli posláni na tzv. umístěnku rozhodnutím tehdejšího KNV Karlovy Vary. Táta o něco dříve, maminka po promoci. Oba byli zaměstnanci OÚNZ Mariánské Lázně. Do tehdejšího okresu Mariánské Lázně (existoval v l. 1949–1960) Planá patřila.

Poznali se tedy v Plané?
Poznali se v Plané v polovině 50. let minulého století. Táta křtěný Vltavou tam už pracoval a maminka Jihočeška přišla jako medička na praxi. V pohraničí zůstali jako spousta jiných lidí, protože tu měli práci a chystalo se i bydlení. Přímo pod nemocnicí se okolo roku 1960 stavěl malý panelák. Dostali tam byt. Sama jsem první rok života strávila ještě v nemocnici. Naši to i po přestěhování měli do práce pár desítek metrů.

Cítili se vaši rodiče v Plané doma? Přijali město? Ve vašem mladém věku se město spíše řítilo a rozkládalo, nebo?
Nepamatuji se, že by se o tom doma mluvilo. Jedna z mých prvních vzpomínek jsou přátelské rozhovory rodičů s jejich kolegy. A sportovní utkání ve volejbale a nohejbale. Vzpomínám si na tehdejší lékaře. Vnímala jsem jejich moudrost a oddanost povolání. Myslím, že rodiče zůstali v pohraničí a neodešli jako mnozí jiní mladí lidé právě kvůli tomuto pracovnímu prostředí. Nikdy jsem od nich neslyšela, že by uvažovali o návratu do otcova nebo matčina rodiště.

Když se nebavili o sportu, o čem se bavili
Většinou se u nás „ordinovalo“. Nikdy mi nepřipadalo zvláštní, když se u jídla probíraly různé rozbory tělních tekutin. Slabší povahy by takovými řečmi byly dohnány k opuštění stolu.

Chodili jste do kostela a váš otec byl prvním starostou v opět svobodných poměrech. Jaké to bylo, být z doktorské a trochu renegátské rodiny zároveň?
Se sestrou jsme byly „angažované“ všude možně a snad jako jediné ze třídy jsme nebyly v pionýru. Nepamatuji se, že bych měla jediný den v týdnu volný. Ze školy se chodilo na kroužky, jazyky, sport, do „lidušky“. Místo pionýra jsme chodily do rybářského kroužku, neboť rybolov byl i koníčkem rodičů. Že nejsem v pionýru, jsem ani moc nepocítila. Byla jsem tak zaměstnaná, že nikdo nemohl říkat, že se málo zapojuji. Od předsednictví třídy až po různé soutěže. Takže mě ten pionýr nějak minul.

Jak vypadal život kolem kostela? Chodili tam jen staří lidé a vy, ostatní se báli?
Do kostela chodila především střední a starší generace. Ale „staří“ mi tedy jako dítěti připadali všichni nad dvacet. Hezké vzpomínky mám na pátera Zárubu. V době uvolnění na konci šedesátých let učil náboženství, kam, alespoň zpočátku, chodily desítky dětí. Byl laskavý, se smyslem pro humor. Promítal nám i Evangelium svatého Matouše od Passoliniho. Bylo to neuvěřitelné. Se školou jsme chodívali jen na válečné filmy, po kterých jsem potom týden nemohla spát. Až po letech i docházelo, co do nás pan farář vkládal a jak zábavnou formou to uměl podat. Vědomosti z Bible zkoušel formou soutěží o svaté obrázky. Předháněli jsme se, kdo bude víc vědět, a pak si obrázky měnili mezi sebou. Pak jsme jedli buchty, které pekla sestra pana faráře. Šťastné roky, pokud si vzpomínám, byly 1968–1970.

Planá je historické město, jedno z nejhezčích v kraji. Dělala jste tady informační tabule a spousty přednášek. Kdy jste Planou začala vnímat jako místo, které vás zajímá?
Od dětství mě zajímaly „staré události a objekty“. Třeba josefínský špýchar, z druhé poloviny 18. století, který stával na Plzeňské ulici. Dodnes jeho zbourání považuji za jednu z největších ztrát památkového souboru na území města. Byla to monumentální budova a já ji tak vnímala. Památky ve mně postupně vzbuzovaly spoustu otázek. „Kdo? Kdy? Proč? Co je na tom napsáno?“ Tušila jsem za památkami lidi. Stejné jako my, se kterými jsme se tu vystřídali.

Kdy vám došlo, že ti lidé mluvili jiným jazykem?Po Plané chodili staří lidé, kteří mluvili česky se zvláštním přízvukem. Měli jiná příjmení a mezi sebou hovořili jiným jazykem. Až po letech jsem zjistila, že jejich příjmení byla stejná jako u některých starých plánských měšťanských rodů. Připadali mi, třeba pan profesor Raps, jako z filmů pro pamětníky.

Jaké byly zdroje zájmu o historii místa, kde jste žila? Vždyť do dneška nejsou přeložené německy psané dějiny Plané a nové napsání takové knihy čeká asi na vás?
Rozhodující bylo v mém případě působení pánů učitelů Kváče a Veverky, kteří ve vlastivědě a dějepisu podávali látku takovým způsobem, že jsem pokaždé litovala, že hodina skončila. Řekla jsem si tehdy, že všude jinde jsou nesmírně zajímavé dějiny a u nás to bude určitě stejné. Vyzvídala jsem i u prarodičů, narozených ještě za monarchie. A postupně se seznamovala s německou regionální literaturou. Ostatně, moc jí opravdu není.

Jak jste vnímala bourání renesančních domů tam, kde je nyní obchodní dům Hraničář?
Zbourání snad nejcennějších domů na náměstí jsem nezažila. Pamatuji se ale, jak nepatřičná mi vždy přišla proluka po nich, kde pak stávaly cirkusy a lunaparky. A byl tam průvan. Spíše instinktivně jsem ty díry po zbořených domech už tehdy vnímala jako narušení ucelenosti svého světa, tj. intravilánu města, hlavně historického jádra a ulice Dukelských hrdinů. A stávající nebo nově vznikající „díra“ v jinak kompaktní zástavbě mě provokovaly k otázkám po osudech oněch zaniklých objektů. Tenkrát jsem nevěděla, že zbouráním renesančních domů na náměstí zanikla památka, která je zmiňována i v celostátních monografiích. Osobně pamatuji např. likvidaci původního plánského hřbitova. Dnes vím, že byl neuvěřitelně cenný. Pomníky, na kterých byl velký kus historie Plané, mizely v základech dřevěných převlékáren na plánském koupališti. Pamatuji si to jako obraz a s ním související pocit, že „tady mizí něco, co by nemělo“.

Když přeskočíme z dětského do odborného světa, co v Plané zmizelo nejcennějšího?
Kromě špýcharu, renesančních domů a hřbitova, o kterých jsme mluvili, je pro mne bolestivou záležitostí necitlivá rekonstrukce radnice v Plané. Renovace proběhla v šedesátých letech minulého století a radnici ubrala hodně na její historické substanci. Nad portálem chybí nika se sochou spravedlnosti. Chybí mi také dvě z plánských kašen, které sloužily lidem na Petrském předměstí. Domnívám se, že u nás neexistuje srovnatelná lokalita co do velikosti a počtu obyvatel, která by měla dochováno takové množství kašen ve všech třech městských částech.

Co dále najdeme v Plané, co není nikde jinde?
Planá má v mnoha ohledech pozoruhodné dějiny a skrytý půvab, který ji činí jedinečnou. Část každodenní paměti města odešla s původními obyvateli. Ale v dokumentech jsou dějiny zasuty a lidé, kteří budou minulost rekonstruovat, se mohou chopit správního vývoje, vojenských dějin, hospodářských dějin, mohou se věnovat historii jednotlivých šlechtických rodů v regionu. Dějiny židovského osídlení už jsem zčásti zpracovala, takže toto téma už tak „volné“ není. Kunsthistorické a architektonické hodnocení v souvislostech také dosud chybí. Tématem, které čeká na podrobné zpracování, může být mj. vývoj komunikací. Dráha císaře Františka Josefa I. spustila vývoj nádražní čtvrti a jejího propojení s městem. Základ dnešního přivaděče na dálnici byl položen těsně před druhou světovou válkou. Tato silnice proťala zámecký park a díky opravám a údržbě slouží dodnes. Když to vezmeme trochu popořadě. Prameny k nejstarším plánským dějinám jsou dochovány velmi sporadicky, řekla bych, že vypadají jako „noty na buben“. Dějiny města jako první uchopil téměř dostudovaný historik Eduard Senft, který vydal svou odbornou práci o dějinách města a panství Planá ve druhé polovině 19. století. Na jeho práci navázal Senftův přítel, který byl povoláním lékař, což je na výsledku vidět. Kolektivní prací byla také ještě před druhou světovou válkou vydaná plánská vlastivěda. Stejně ale bude nezbytné začít od Adama a projet pramennou a literární základnu na českém i německém území. Šlechtické rody – Plánští, páni ze Žeberka, Elsterberkové, od začátku šestnáctého století tři velké šlechtické rody: vrchnost šlikovská, sinzendorfská a nosticovská. Poslední jmenovaná zde zůstala do konce feudalismu, resp. ještě v prvních letech po skončení druhé světové války. V bádání už bylo něco uděláno, ale mnohem víc toho zbývá.

Kdyby v Plané někdo hledal stopy po šlechtě, měl hodinu a vše bylo otevřené, kam by bylo dobré se vydat?
Určitě obejít hradní pahorek, zastavěný částečně hradem, z další části zámkem. Zhlédnout městský chrám Nanebevzetí Panny Marie, kde zůstává pod oltářem skryta někdejší šlikovská hrobka. Bohužel už prázdná. Dokumenty se ale zachovaly a záhadou stále zůstává, zda zde byl opravdu pohřben Jáchym Ondřej Šlik sťatý na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621.

Kam je převezli?
Nikam. Když panství převzali Nosticové, hrobka byla již poněkolikáté otevřena. V první čtvrtině 19. století byly cínové rakve prodány cínařům a kosti sesypány do dřevěné truhly. Zachovaly se však popisy původních rakví a i některé šlikovské náhrobníky, které jsou zazděné ve stěnách městského chrámu. Mají velkou vypovídací hodnotu. Ani o nich ještě nebylo napsáno všechno, co by se napsat dalo. Nosticové si pořídili novou hrobku, která je u kostela svaté Anny, naproti hlavnímu vchodu. Zachovala se a je dobře udržována.

V kostele je kromě oltáře s Pannou Marií tančící do nebe také velmi působivá Golgota s postavami ukřižovaných, ze kterých jde mráz po zádech. Naproti je mariánský obraz ve velmi výpravném rámu.
Myslím, že z těchto památek určitě stojí za vyprávění příběh o obláčkovém oltáři v severní lodi kostela. Uprostřed oltáře je obraz – výjev s Pannou Marií s Ježíškem a svatým Janem Křtitelem. Na první pohled na obrazu upoutají tři skvrny, které mají být svědectvím po průstřelech. Podle legendy obraz původně visel na jednom z domů nalevo od radnice. Když Planou za třicetileté války okupovali Švédové, při cestě z krčmy U Bílého koníčka si udělali z obrazu střelecký terč. Byli opilí, takže většina střel obraz minula. Tři ho zasáhly. Obraz byl sňat a přenesen do městského chrámu, kde byl pro něj později zhotoven obláčkový oltář. Událost byla mnohem později vymalována na oltářní menzu. Uniformy vojáků proto neodpovídají podobě těch švédských ze třicetileté války. Výjev byl pak ještě jednou vymalován na průčelí domu, kde se událost stala. Zanikl neznámo kdy po r. 1945. Autor takzvané Plánské madony nebyl dosud identifikován, obraz ale vznikl na konci renesanční doby nebo, chcete-li, v raném baroku. Kopii obrazu najdete v Muzeu Českého lesa v Tachově.

Jména padlých v první světové válce jsou v Plané také dost netypicky umístěna v kostele…
Plánští poměrně dlouho váhali, nemohli se dohodnout na podobě a postavení pomníku padlým. Přičiněním tehdejšího děkana Schmidta se nakonec přikročilo k umístění černých desek v kostele, na kterých je zlatým písmem napsáno víc než sedm desítek jmen mužů z Plané, kteří se nevrátili z front první války. Před deskami se jmény se každoročně odehrávaly pietní akce. Víme tedy, kdo z Plané padl. Kdo ví, jaký by měl pomník osud, kdyby ho postavili někde venku. Zajímavý je i obraz, který je také součástí severní lodi kostela. Nachází se nad deskami, má atypický tvar nepravidelného lichoběžníku. Je na něm jeden z poměrně typických dobových výjevů, který zpodobňuje zarmoucenou rodinu u hrobu „válečného hrdiny“. Autorem je plánský malíř Franz Josef Rausch, který je i autorem fresek na radnici v Plané.

Co je možné vidět na freskách plánské radnice?
Jsou zde zobrazeny alegorie odkazující k antice a charakterizující hlavní činnosti města a zdejšího kraje – zemědělství, obchod a řemesla. Na štítu jsou umístěni svatí, kterým jsou zasvěceny plánské kostely.

Kostel sv. Petra a Pavla je dost výjimečný v celém kraji…
Je to jedna z nejstarších plánských památek, unikátní svým románským portálem, který je olemován takzvaným obloučkovým vlysem. Jeden takový prvek je v Plané na církevní stavbě, druhý ve věži hradu Volfštejn u Černošína. Kostel je s největší pravděpodobností pozůstatkem někdejší nejstarší vsi Plania, která se měla nacházet pod Bohušovým vrchem už v dobách před vznikem města. Archeologické průzkumy tady prokázaly existenci slovanského osídlení někdy v 9. a 10. století. Fresky v kostele sv. Petra a Pavla pocházejí ze 13. století. Na hřbitově u kostela byly pochovávány oběti válek ještě v osmnáctém století. Kostel a hřbitov zrušil Josef II.

Čekalo se, že Planá zbohatne na stříbře, a moc se to nepovedlo…
K historii středověkého plánského dolování není bohužel dochováno mnoho dokumentů. K dolování v Plané nám také chybí systematický a důsledný průzkum. Pokud si pamatuji, několikrát se děly spíše průzkumy záchranné. Když bylo třeba prozkoumat propad nebo se podívat do nějakých štol. Je to jedno z témat, o kterém si myslím, že potřebuje důkladné zkoumání, než dojdeme k podrobnějším závěrům.

Častá interpretace ale zní, že doly byly nevýnosné a Šlikové spíše prodělávali.
To do jisté míry souhlasí. Ale novověké dolování probíhalo většinou mimo Planou. Hlavní díla byla kolem Michalových Hor.

Kdyby zámek nedávno nevyhořel a hrad byl otevřený, co bychom tam našli zajímavého?
Především odkazy na prapůvodní hradní stavbu, která vznikla nejpozději ve 13. století. Najdeme také římskými číslicemi vyvedený letopočet 1400. S největší pravděpodobností odkazuje k obnově hradu po jednom z ničivých požárů. Zachoval se i opěrný kamenný pilíř, který byl součástí původního hradu. Plánské panské sídlo by si bezpochyby zasloužilo rozsáhlý a důkladný stavebněhistorický průzkum.

Pamatujete v zámku pohraničníky?
Samozřejmě. Jako zvědavému dítěti mi moc vadilo, že se tam nesmí. Dovnitř jsem se dostala až po roce 1989. Tenkrát už nebylo ani stopy po vybavení, které je zachyceno na několika málo fotografiích. Ale zůstávají tam renesanční psaníčková sgrafita, zachovala se dřevěná ostění, klenby a tak dále. Jen se obávám, nakolik nedávný požár poznamenal klasicistní křídlo a jaký bude jeho další osud, stejně jako ostatních zámeckých objektů. Byla bych opravdu šťastná, kdyby se  tento areál podařilo zachránit a dát mu smysluplné využití. Celý pahorek tvoří pozoruhodnou skládačkou obytných a hospodářských stavení včetně budov pro úředníky. Současná silnice, která vede okolo zámku, dříve byla o řadu metrů níž. Byl tam příkop a přes něj most, po kterém vedla cesta na ostrožnu ke hradu, později zámku. Bylo to místo dobře chráněné ze všech stran. Strmé kopce, dole bažiny. Příroda sama chránila celé hradní návrší. Kromě toho tam samozřejmě byly hradby a příkopy. Hradu se někdy říkalo Bärenburg. V hradním příkopu údajně žili medvědi. Zajímavá je i takzvaná nostická konírna. Hodně bylo zničeno, necitlivými zásahy pohraničníků a dosavadním zchátráním. Ale stále se nevzdávám naděje, že se hradnímu vrchu dá vrátit tělo i duše.

Probrali jsme nejvýznamnější budovy Plané. Jaká je struktura města? Má dvě náměstí a hradní vrch.
O struktuře města je třeba bavit se s urbanisty. Nicméně legendy praví, že se v pradávných časech měla při plzeňské silnici v podhradí někdejšího opevněného sídla na Bohušově vrchu a v okolí kostela sv. Petra a Pavla rozkládat prapůvodní vesnička Plania. Patrně ulicového typu. Na druhém konci, na ostrožně nad Plánským potokem pak další opevněné sídlo. Území mezi nimi mělo podle legend sloužit jako kolbiště pro rytířská klání. Ve 13. století na něm došlo na založení města. Tvar náměstí vypovídá o tom, že jde o lokalitu založenou čili vyměřenou, nikoli spontánně vzniklou. Je to dílo lokátora, s největší pravděpodobností z přemyslovských časů. Původně byla Planá královským městem. První písemná zmínka z r. 1251 hovoří o tom, že král Václav I. svěřil správu nad dušemi spadajícími pod plánský kostel mnichům z kláštera z Waldsassenu. Tady se projevuje to, co se táhne celými dějinami Plané jako červená nit. Dnes bychom to nazvali jako přeshraniční spolupráci. Listinu vydal král, což potvrzuje, že se město těšilo jeho přízni. Město je už ve čtrnáctém století zmiňováno jako opevněné. Je otázka, zda od východu, nebo od západu pak docházelo k budování zástavby podél dnešní ulice Dukelských hrdinů. Do roku 1945 se tato oblast jmenovala Petrské předměstí. Je to spojnice mezi prapůvodní vsí a opevněným městem. Na začátku sedmdesátých let devatenáctého století tuto čtvrť zasáhl neuvěřitelně ničivý požár. Po jeho řádění zůstalo nedotčených jen několik málo domů. Celá zástavba proto vypadá jinak, domy byly po požáru upraveny ve stylu druhé poloviny 19. století. Historická hodnota zůstává skrytá v přízemích a zejména ve sklepích domů.

Dům malíře Jana Knapa by měl být připomínkou pozdně gotické a renesanční Plané. Vypadala stará Planá takto?
Není to vyloučeno. V renesančních časech si Planou můžeme takto představovat.  Současné číslo 35 je ukázkou toho, jak je možné rekonstruovat gotický dům s mázhauzem a barokní přístavbou do dvora, na dlouhé gotické parcele. Rekonstrukce tohoto domu ukazuje, jakého výsledku je možné dosáhnout, když se práce dostane do odborných rukou. A ještě dodatek k plánským domům. Planou v minulosti často poznamenávaly požáry. Ostatně proto je na sloupu věnovaném svatému Janu Nepomuckému na náměstí také socha svatého Floriana, ochránce před požáry a patrona hasičů. Každý požár přinesl změnu v architektonickém rázu města. V devatenáctém století bohužel došlo i na přetočení krovů v severní frontě náměstí. Do té doby domy shlížely svými štíty do náměstí, jako je tomu dodnes u domů tvořících jižní frontu náměstí. Vlna stavebních úprav na konci 19. století zčásti setřela středověký ráz náměstí. Citlivými rekonstrukcemi se ale dá obnovit řada, doteď třeba skrytých, stavebních prvků z dřívějších slohových období.

Dá se na to udělat nějaký manuál? V Bavorsku s podobnými věcmi radí státem placený orgán „Heimatpflege“.
Moje každodenní praxe archivářky mne ujišťuje, že se dá zjistit řada informací, ale dají se dávat i tipy a rady investorům ohledně dřívějšího stavu domů. Záleží na vůli, finančních možnostech, času a dohodě s příslušnými odborníky. Majitelé, město i stát mohou být daleko aktivnější.

Město před nedávnem koupilo někdejší šlikovskou mincovnu a secesní hotel zvaný Meďár. Můžete něco říci k těmto budovám?
Obě budovy si velmi zaslouží pozornostpředstavitelů města, ale i každého obyvatele.  Dnes svým průčelím secesní hotel (přestavěn v posledních letech 19. století) byl v průběhu minulých staletí převážně v držení města. Město ho pronajímalo různým provozovatelům. Ve zdech tohoto domu jsou vepsány zdejší společenské akce. Prostory sloužily i k vyučování. Budova, které se říká mincovna, prapůvodně obsahovala dva měšťanské domy. Za Šliků byly přeměněny na mincovnu. Když byla ražba mincí ukončena, budova se za následující vrchnosti Sinzendorfů a Nosticů stala vrchnostenským pivovarem. Až do roku 1903 tu fungoval pivovarský provoz. Pak zde byly byty, v době komunismu sklad firmy Škoda a další provozy. I zde se při rekonstrukci mohou objevit věci, které přispějí k poznání dějin celého města.

Meďár, tedy hotel Zum schwarzen Bären, se jmenoval podle medvědů v zámeckém příkopu?
Těžko říct. Spíše bych tipovala, že jméno vyplývá ze zvyklostí tehdejšího obyvatelstva. V Plané existovala i hospoda Zum schwarzen Adler, tedy U Černého orla. Podobná pojmenování byla běžná.

Planá bývala okresním městem. Okres se jmenoval Plan-Weseritz, tedy Planá-Bezdružice. Měla Planá štěstí, nebo smůlu, když okresním městem být přestala? Jaké budovy zde najdeme z doby, kdy Planá, řekněme, hrála výraznější celostátní roli?
Okres Planá skončil v roce 1949. Jako plánská rodačka si myslím, že rozhodnutí zrušit tu správní a další úřady a Plánsko zahrnout nejprve do okresu Mariánské Lázně a od r. 1960 Tachov nebylo moc šťastné. Planá, resp. Plánsko měly staletou kontinuitu správního a soudního vývoje. Soudní okres Planá byl víceméně nástupcem někdejšího panství Planá. K politickému okresu patřil i soudní okres Bezdružice, tj. z velké části dřívější panství Bezdružice. Bezdružicko bylo v l. 1949–1960 začleněno do okresu Stříbro. Planá byla sídlem okresního soudu, okresního úřadu a celé řady dalších úřadů. Po roce 1960 v rámci další reformy došlo k přesunu někdejšího okresu Planá až na okrajové výjimky k okresu Tachov. Absurdní bylo, že Planá měla prostory pro okresní úřad i pro soud. V roce 1875 tady byla postavena jedna z největších budov v širokém okolí. Okresní spořitelna. Část svých prostor dávala k dispozici okresním úřadovnám. Byla zde i městská „šatlava“. Tato budova je Plánským známá jako někdejší Triola. Dnes je zrekonstruována jako bytový dům. Soud sídlil v budově radnice. Planá měla pro úřady prostory a zázemí. Také tu fungovalo gymnázium. Od přelomu devatenáctého a dvacátého století do roku 1974. Byla to střední škola, která za své trvání nesla asi dvanáct názvů. Vycházeli odsud maturanti na velmi vysoké úrovni. Učilo se v jedné z nejmodernějších školních budov v zemi. Zavření gymnázia Plané rozhodně neprospělo.

Když zas přejdu k vašim osobním vzpomínkám. Jak jste vnímala hranici? Byla vzdálena patnáct kilometrů. Nesmělo se tam. Donesly se vám nějaké pověsti o střelbě na hranici?
Jako dítě jsem vnímala jen některé své spolužáky, kteří byli potomci příslušníků Pohraniční stráže. A dalších ozbrojených, i neuniformovaných složek. Někteří byli organizováni v takzvaných Mladých strážcích hranic. Povídali různé zážitky, které někdy měly s pravdou málo společného. Třeba jeden spolužák přišel do školy a měl řeznou ránu. Tvrdil, že ji má z toho, jak honil diverzanty. Bylo mu tehdy asi třináct. Ideologická masáž byla taková, že jsme se v dětském věku nepozastavovali nad existencí hranice jako nad něčím nepřirozeným. Na houby se smělo jen někam. O střelbě jsme se běžně nedozvídali. Mimořádné události se tehdy tajily. Ale věděli jsme, že svět „na druhé straně“ vypadá jinak, než nám bylo oficiálně servírováno. Planá leží ve stínu Bohušova vrchu. Ať se v místě našeho bydliště televizní anténou točilo, jak se točilo, nedělní pohádky a další pořady v české televizi byly problém. Obraz zrnil. Zato fungovalo několik německých programů. Za hranice jsme sice nesměli, ale v televizi nešlo přijatelně naladit nic jiného než Německo, kam nás nepouštěli. Jinak byla nepřístupná hranice a její strážci každodenní realitou. Když padl konec pracovní doby, plánské náměstí bylo plné mužů v uniformách. Kolem výročí Velké říjnové socialistické revoluce či kolem 1. máje jsme museli poslouchat přednášky. I od pohraničníků. Co konkrétně říkali, jsem raději zapomínala hned po skončení akcí.

Úplná výměna obyvatelstva. Dolehlo na vás někdy, jako na profesionálku v oboru historie, jak podivné je, že se celé město vystěhuje a pak jinými lidmi zas nastěhuje?
Přiznám se, že ucelenější obrázek se mi složil, až když jsem se začala zabývat regionálními dějinami. Pro mě jako pro historičku to znamená, že odešli pamětníci. Vzpomínky neměl kdo předat. Mrzelo mě, že se nemám koho jít zeptat. Když jsem něco našla v regionálním tisku nebo se dostala k dochovaným dokumentům, neměla jsem se koho zeptat na souvislosti. Pak, když jsem začala mít přístup ke vzpomínkám zachyceným v knihách v poválečném Německu, zjistila jsem často, že mezitím zmizely dokumenty k tomu, co někdejší Plánští napsali. Čím jsem starší, tím více svůj hlavní úkol vidím v tom, abych přispěla k navrácení paměti a k „polidštění němých svědků“, hlavně drobných památek. Aby lidé věděli, co pamatují budovy a další objekty, okolo kterých chodí. A rozhodně nejde jen o evidované památky. Snažím se odborně zachytit jejich svědectví, které promlouvá do budoucna.

Jak jste se naučila německy? Nebylo to obvyklé.
Na základní škole jsem chodila na nepovinný předmět, pokračovala na střední a vysoké škole. A dívala se na německou televizi. Potřebovala jsem se dostat k údajům o minulosti města. Ty jsou pro naši oblast převážně v němčině.

Planá měla muzeum. Co z něj zbylo?
Budova. Krásný barokní dům v jihovýchodním koutě plánského náměstí. Tam muzeum sídlilo po válce. „Za Němců“ začínalo městské muzeum v budově vedle fary, dnes je objekt součástí učiliště. Pak se přesunulo do objektu mincovny. Tam s ním asi byly dost velkorysé plány, ale druhá válka rozhodla jinak. Plánské muzeum mělo i v širším okolí významnou přírodovědnou sbírku. Ze sbírek se zachovala jen malá část, která byla v šedesátých letech přesunuta do tehdejšího Okresního muzea v Tachově.

Kdybyste mohla potkat lidi, kteří žili v Plané, a vy jich znáte asi víc než kdokoli jiný ze současných Plánských, koho byste viděla nejraději?
Bezesporu svého „kolegu“, Eduarda Senfta. Je prvním a jediným autorem poměrně odborně napsaných dějin Plané. Dotáhl je do druhé poloviny devatenáctého století. Bezesporu bychom si měli co říci. Jako druhého bych chtěla vidět jeho souputníka a následovníka, doktora Michala Urbana. Hrob Eduarda Senfta bohužel zanikl ve starém plánském hřbitově. Hrobka rodiny Urbanovy se dodnes nachází na novém plánském hřbitově. Byla by to určitě vzrušená debata. Zvláště Eduard Senft odborně zacházel s prameny. Ale časem dochází k dalším objevům, a proto i k posunům v jejich interpretaci. Asi úplně nejraději bych se potkala s člověkem, jehož tvář známe dodnes. Se Štěpánem Šlikem. Prvním šlikovským Držitelem Plané. Bohužel složil své kosti v bitvě proti Turkům na Moháči v roce 1526.

Samí muži. Žila tu nějaká žena, které byste si všimla?
Bezpochyby paní Marie Nostitz-Rieneck, která zemřela mezi světovými válkami. Byla široko daleko v kraji uznávána jako lidumilka.

Byly tu po roce 1945 české postavy, které by stály za zmínku?
V oboru historie to byl správce muzea a konzervátor památkové péče pan Kalandra. Byly tu dnes legendární postavy primářů zdejší nemocnice (Vrzala, Tomek, Němčák, Žantovský…). Fair play skvěle reprezentoval například učitel a sportovec pan Staněk. Pan učitel Myslivec, multiinstrumentalista, který toho o hudbě věděl úžasně moc a uměl to předávat. Desítky let byl výraznou postavou vedoucí kina, pan Kalaš, díky němuž měli Plánští mj. i filmový klub.

Zamiřme teď, na závěr našeho rozhovoru, ven z města. Na svatou Annu. Tímto poutním místem je Planá výjimečná. Plánští si po válce na německé straně postavili malou kapli stejného jména. I s rozhlednou, odkud se dívali domů…
Na svatou Annu mám první vzpomínky z dětství. Chtěla jsem se podívat dovnitř, a nemohla, protože byl kostel uzavřený. Znala jsem i zpustlý někdejší zázračný pramen, který přestal vyvěrat kvůli těžbě v uranových dolech. Postupně mi docházelo, proč někdejší plánští obyvatelé postavili kapli a rozhlednu. Byli zvyklí se o pouti sejít. Potkávali se tady lidé z města a širokého okolí, všechny generace. Poutě se konaly už od baroka. Ale nejen to. Vyjeďte nad Planou směrem na Kříženec a podívejte se západním směrem. Jak na dlani máte pohraničí od Slavkovského lesa k Českému lesu. Když tuto krajinu přehlédnete, je vám jasné, že každý, kdo tu někdy žil, natož když se tu narodil, musel hodně trpět, když musel toto místo opustit. Není divu, že sem plánští Němci chtěli mít alespoň výhled. Myslím si, že symbolická hodnota pouti a pouta mezi starou a novou svatou Annou jsou veliká. A doufám, že tomu tak bude natrvalo, i když někdo na pouť třeba půjde jen jako turista.