Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Grenznah - Gespräche in Plan und Tirschenreuth

Im Rahmen des Projektes "Gründung eines Museums sowie von Kultur- und Freizeiträumen im ehemaligen Münzhaus der Familie Schlick", gefördert durch den Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds, entstanden Gespräche, die nun Jan Šícha als Sammelwerk in einem Buch veröffentlichte.

Das Portal bbkult.net veröffentlicht schrittweise alle 18 Gespräche aus diesem Buch.

Na pomezí - rozhovory v Plané a Tirschenreuthu

V rámci projektu "Založení muzea a kulturního volnočasového prostoru v někdejší šlikovské mincovně", který podpořil Česko-německý fond budoucnosti, vznikli rozhovory, které nyní Jan Šícha zveřejnil jako sbírku ve své nové knize.

Portál bbkult.net zveřejní postupně všech 18 rozhovorů z této knihy.

Einträge • Příspěvky

Die Bergmänner brachten dem Staat und der Nation die größten Opfer

Gespräch mit Jan Teplík

Herr Teplík, wie sind Sie nach Plan gekommen?
Nach Plan kamen wir im Jahre 1961. Zwei Jahre davor zogen wir im Rahmen der nachträglichen Besiedlung des Grenzgebietes aus Südmähren nach Gödessin (Dětaň), ein kleines Dorf etwa fünf Kilometer weg von Rudig (Vroutek) im Bezirk Podersam (Podbořany). Mein Vater arbeitete in den Mährischen Lignitbergwerken als Elektriker, später als Bergmann. Dann ging er nach Ostrau, um besser zu verdienen, und erlitt dort einen Unfall. Danach durfte er im Bergwerk nicht mehr arbeiten, und so zogen wir ins sogenannte Grenzland.

Wie alt waren Sie, im Jahre 1961?
Nachdem wir hier nach Plan gekommen waren, besuchte ich noch ein halbes Jahr die dritte Klasse, da war ich neun und halb, geboren im Dezember 1951.

War es ein Kulturschock? Aus Mähren, die ja vom großen Teil lieblich ist, in ein raueres Grenzland zu kommen?
Der Übergang aus mährischem Dubnian nach Gödessin im Marktflecken Pomeisl (Nepomyšl) war schon ein großer Wandel. In Dubnian begann ich in der ersten Klasse einer größeren Schule, doch in Gödessin gab es nur eine Einklassenschule für fünf Jahrgänge. Wir hatten aber einen sehr freundlichen Lehrer. Es ist auch wahr, dass das Wetter dort eher rau war – kälter, aber während der 60 Jahre, die ich in Böhmen lebe, erreichte das hiesige Wetter das südmährische Niveau von damals. Mein heimatliches Mähren habe ich stets unter der Haut. Aber Plan ist für mich die Hauptstadt meines Lebens.

Erinnern Sie sich an das Niederreißen der Häuser auf dem Ringplatz?
Eigentlich wenig, als kleiner Bube nahm ich es nicht richtig wahr. Ich verkehrte wenig auf dem Stadtplatz, wir wohnten in der Karlinerstraße, das ist fast schon der dörfliche Teil Plans. Von der Schule nahm ich den kürzesten Weg nach Hause. Später erinnere ich mich ans Niederreißen der Häuser bei der Post, wo sich die Metzgerei befand.

Warum sind Sie ein Bergmann geworden?
Ursprünglich, als ein dörflicher Junge, wollte ich die landwirtschaftlichen Maschinen reparieren, aber es gab ein großes Gedränge für dieses Fach. Im Halbjahr der neunten Klasse kamen die Anwerber der bergmännischen Berufsschulen aus Ostrauer Region. Sie boten uns verlockende Bedingungen an, zum Beispiel das kostenfreie Internat, bergmännische Uniform, verschiedene Freizeitzirkel u. ä. Ich habe mich für den Schacht entschieden. Wie ich schon sagte, hat mein Vater als Bergmann im Ostrauer Gebiet gearbeitet. Nur zu gut kannte er die schweren Arbeitsbedingungen der Ostrauer Kumpel. Als ich ihm sagte, dass ich Kohle abbauen gehe, erwiderte: „Da werde ich dich lieber gleich umbringen.“ Heute weiß ich schon, warum. Seit den Fünfzigerjahren bis manchmal in die Siebzigerjahre brachten die Bergmänner dem Staat und der Nation die größten Opfer: es herrschten dort dauerhafte Staubigkeit, Vibrationen, Lärm, es gab Grubenerschütterungen und viele Bergwerksunfälle. Das alles forderte einen hohen Tribut an Gesundheit und Leben. Zu der Zeit wurde Kohle überall gebraucht, im Verkehr, für die Kraftwerke, die Heizung, die Republik konnte auf sie nicht verzichten. Solange mein Vater gelebt hat, wurde ich kein Bergmann. Ich erlernte das Reparieren der landwirtschaftlichen Maschinen, wie ich es mir selbst gewünscht habe. Mein Vater starb dann während meines Militärdienstes. Ich diente im slowakischen Sereď. Damals wurden die Tschechen in die Slowakei geschickt, und umgekehrt. Meine Mutter hat damals noch fünf Kinder betreut. Ich wollte gleich nach dem Dienst etwas Geld verdienen und die einzige lokale Chance war, in der Grube zu arbeiten. Ich dachte zuerst nur an ein Jahr, aber der Bergbau ist kein so einfacher Beruf, dass man ihn in einem Jahr wirklich erlernen kann. Das Angebot lautete – drei Jahre oder nichts. So unterschrieb ich auf drei Jahre und dachte, danach werde ich zurückkehren zu meinen Maschinen, weil ich diese Arbeit auch mochte. Nach etwa eineinhalb Jahren wollte ich heiraten und brauchte eine Wohnung. Um dies zu erreichen, musste ich für weitere fünf Jahre unterschreiben. So arbeitete ich diese fünf Jahre ab und es verblieben mir zweiundeinhalb Jahre für derzeitige erste Renten-Kategorie. Solche Leute konnten nämlich schon als 55-jährige in die Rente gehen. So „hielt ich es aus“ bis zehn Jahre. Nach zehn Jahren ist jeder solide Arbeiter schon Fachmann in seiner Profession. Mir wurden zehn Durchschnittslöhne zusätzlich zu den monatlichen Löhnen angeboten, falls ich weitere fünf Jahre unterschreibe. Es hieß, sechs Löhne gleich auf die Hand, die vier übrigen immer nach einem weiteren geleisteten Jahr. Schließlich leistete ich „bei Uran“ dreizehn Jahre unter der Erde ab. Dann erlitt ich einen Arbeitsunfall und wurde auf einem Auge blind. Ich arbeitete noch eineinhalb Jahre auf der Oberfläche und schließlich verließ ich die Uranbergwerke, als die Beschäftigung allgemein herabgesetzt wurde.

In wie vielen Bergwerken haben Sie gearbeitet?
Wie die meisten Leute hier bei Uran stieg ich in den Schacht Nr. 3 in Hinter Kotten (Zadní Chodov) ein. Nach etwa drei Monaten bekam ich einen Passierschein und arbeitete auf dem Tillenberg (Dyleň), der sich in der Grenzzone befand. Einen ähnlichen Uranschacht namens Brunhilde gab es auch auf der deutschen Seite. Ich arbeitete auch kurz als professioneller Bergbau-Rettungsmann und befuhr zu der Zeit den Schacht Wittingreith (Vítkov). Man kann also sagen, dass ich alle drei Uranschächte hier in der hiesigen Umgebung kennengelernt habe.

Könnten Sie sie uns beschreiben, vergleichen? Fast niemand vermag sich es heute noch vorzustellen.
Hinter Kotten und Wittingreith waren durchschnittlich große Schächte. Zusammen mit dem Hilfspersonal konnte in jedem dieser Schächte etwa vierhundertfünfzig Leute arbeiten. Tillenberg war wesentlich kleiner, mit etwa hundertfünfzig bis hundertsechzig Arbeitern. Man hatte dort nicht jeden gelassen. Falls sich z. B. jemand gerade scheiden ließ, hat er seinen Schein verloren. Der Tillenberg-Schacht wurde um das Jahr 1960 geöffnet, 1968 kam eine neue Verordnung, dass alle Uranmacher, die mehr als zehn Jahre unter die Erde gefahren sind, Schluss machen müssen. Man kann also sagen, das eine Partie, die sich auf dem Tillenberg während eines Personalwechsels innerhalb von zwei Jahren gebildet hat, sich dann in den nächsten Jahren fast nicht mehr geändert hat. Ich erinnere mich sehr gerne an diese Zeit. Ein tadelloses Kollektiv hat sich dort damals gebildet.

Hundertfünfzig Leute mit Passierscheinen? Wie sind  sie zur Arbeit gefahren?
Mit den Bussen, die Leute aus den Regionen Marienbad und Tachau gefahren sind. Wir sind „auf den Knüppel“ angekommen, wie man sagte, Soldaten kamen, haben die Passierscheine kassiert, und man fuhr zum Schacht. Von der Schranke her – von den Drähten, war es bis zum Schacht noch etwa zweieinhalb Kilometer.

Jeder Arbeitstag also begann für Sie mit einer Kontrolle?
Ja. Als ich 1972 eingetreten bin und jemand hat seinen Passierschein vergessen, genügte es, dem Obersteiger anzurufen, und falls er sagte „Ja, diesen Menschen brauche ich“, konnte man auch ohne Passierschein weiterfahren. Ein paar Jahre später wurde man aber schon in solchem Fall „auf dem Knüppel“ ausgesetzt und man musste eine Stunde warten, bis der Bus mit der vorigen Schicht zurückgekommen ist.

Wie lief die Überprüfung durch? Mussten sie Fragebogen ausfüllen? Hatten sie Besprechungen bei der Geheimpolizei?
An irgendeinen Fragebogen oder an Unterschriften erinnere ich mich nicht mehr. Sie haben möglicherweise Fragen gestellt und etwas notiert, aber das System lief an einem vorbei, entweder man bekam den Passierschein, oder nicht.

Erinnern Sie sich an jemand, der ihn nicht bekommen hat?
Nein, das nicht, aber es war im Vorhinein klar, wer ihn nicht bekommt: der sich in einem Gerichtsverfahren befand, Verwandte im Ausland, also im Westen, hatte, der hinter sich einen Strafvollzug hatte und so ähnlich. Ich habe nur solche gekannt, die ihn verloren haben, als sie sich scheiden ließen oder irgendwo in eine Prügelei geraten sind oder sich im beliebigen Strafverfahren befanden. Sie haben uns bestimmt überprüft, aber man wusste nichts davon. Ich war damals jung. Ich nahm es so, wie es kam: entweder bekomme ich den Passierschein und gehe auf Tillenberg, oder nicht, und ich konnte ja auch im Hinter Kotten bleiben. Oder auf Wittingreith oder auf den Schacht in Scheiben Radaun (Okrouhlá Radouň) gehen, den man damals auch gerade geöffnet hat. Man lockte mich dorthin, aber ich wollte nah bei meiner Mutter bleiben.

Sagten Sie, dass Ihre Mutter fünf Kinder hatte?
Wir waren insgesamt acht Kinder, nach Vaters Tod blieben noch fünf Kinder zu Hause. Ich bin das Zweitälteste.

Haben Sie Armut gespürt, bei so vielen Kindern zu Hause?
Selbstverständlich waren wir arm, Drei vier Kinder, was damals eine übliche Familie war, zu ernähren und zu bekleiden ist sicher einfacher als acht. Vater und Mutter arbeiteten auf dem Staatsgut, wir hatten Hühner, Kaninchen, ein Schwein. Im Gegensatz zu den Stadtkindern kamen wir aus der Schule und mussten helfen gehen. Das Gras mähen für die Kaninchen, die Brennnessel für das Schwein, das Holz hacken und so ähnlich. Wir Älteren mussten morgen das Frühstück vorbereiten. Man musste heizen – damals konnte man nicht bloß einen Knopf umdrehen, und es wäre warm. Ja, es war schwer, so viele Kinder zu ernähren, aber Essen hatten wir genug. Auf den Schacht zu gehen war eine Notwendigkeit, ich musste mich gleich nach dem Militärdienst auf eigene Beine stellen und auch der Mutter helfen.

Wie hat es Ihre Mutter gemeistert?
Sie musste es nicht alleine schaffen, noch war meine ältere Schwester zu Hause. Etwa einundeinhalb Jahr nach Vaters Tod hat sie einen neuen Partner kennengelernt, und mit diesem geschiedenen Mann lebte sie dann weitere fünfundzwanzig Jahre, bis zu seinem Tod.

Zurück unter den Tillenberg. Sie sagten, Ihre Arbeitsgruppe behagte Ihnen?
Ja, mir entsprach das stabile Kollektiv. Den Passierschein konnten die nicht bekommen, die aus dem Knast gekommen waren oder größere Probleme hatten. Vielleicht war auch das der Grund, warum auf dem Tillenberg ruhigere Verhältnisse herrschten. Leute wechselten nur, wenn sie die bewilligte Exposition hinter sich hatten. Damals waren es fünfzehn Jahre, Ende Achtzigerjahre setzte man es auf zehn Jahre herab. Dreitausend zweihundert Schichten bedeuteten fünfzehn Jahre, später waren es zweitausend Schichten.

Das Bergmannsmuseum ist also eine natürliche Fortsetzung Ihrer früheren Existenz als Bergmann im Uranwerk? Wann haben Sie Ihre Arbeit auf dem Tillenberg beendet?
Ich fange vom Ende an. Ich hörte auf dem Tillenberg im Jahre 1985 auf und die Bergwerke wurden Anfang Neunzigerjahre geschlossen. Der Weg zum Bergmannsmuseum war seltsam. Im Jahre 1995 verbrachten wir unseren Urlaub in Zuckmantel (Zlaté Hory). Im dortigen Museum gab es eine ziemlich erbärmliche Ausstellung über den Bergbau. Ein paar Karbidlampen, Uniformen. Im unteren Geschoss hat ein ehemaliger Bergmann, ein Steiger, ein Goldgräbermuseum im Stil des „Wilden Westens“ gezeigt. Einige Colts, ein Schlapphut, ein Bart, einfach ein perfekter Goldsucher. Mein Sohn hat unter diesem Eindruck von einem solchen Museum geschwärmt und meinte, er werde als großer Mann auch so ein Bergmannsmuseum haben. Er erzählte, was er den Touristen sagen und verkaufen würde. Damals sagte ich mir: Wenn die Bergmänner alles abgebaut haben, gehen sie weg, die Schächte werden zugeschüttet und die Halden rekultiviert. Und in ein paar Jahren wird niemand mehr der Bergmänner und der bergmännischen Vergangenheit dieser Region gedenken. Und so hat mich der knabenhafte Traum meines Sohnes über sein künftiges Bergmannsmuseum auf den Gedanken gebracht, in Plan solch ein Museum aufzubauen. Damit man hier nicht nur den Uranbergbau, sondern auch den älteren, mittelalterlichen Bergbau nicht vergisst. Kaum jemand ist sich nämlich der Tatsache bewusst, welch einen Einfluss der Bergbau auf die Entwicklung des tschechischen Staates und der Tschechoslowakei gehabt hat. Zum Beispiel die Schächte rund um Pilsen haben nicht nur die Škoda-Werke geschaffen; auch zum Brauen des berühmten Pilsner Bier wurde die Kohle erforderlich. Als ich hier in Plan die Schule besuchte, hatte ich einen großartigen Lehrer, Herrn Prach. Er lehrte Geschichte und Geographie. Damals konnten und wussten die Lehrer einen Respekt aufrechterhalten. Wenn jemand störte, konnte er ihn mit den Schlüsseln treffen oder ihn richtig bei den Ohren ziehen. Außer anderem erzählte er uns über den mittelalterlichen Bergbau im Plan-Region, aber auch, dass Plan von den Amerikanern befreit wurde. Nach 1989 tauchte der Gedanke auf, man sollte das Stadtmuseum wiederherstellen. Ich sagte mir, dass es wunderbar wäre, wenn man hier eine bergmännische Exposition geschaffen würde, wie ich sie damals in Zuckmantel gesehen habe. Ich wendete mich an Kameraden, die Gegenstände mit Bergbau-Thematik sammelten, vor allem an Herrn Jaroslav Richtermoc aus Marienbad. Ein großer Teil unserer Gegenstände hier in unserem Museum stammt nämlich aus seinen Sammlungen. Und er brachte uns auf die Idee, dass es hier einen Stollen gibt, aus dem man ein Bergmannsmuseum machen könnte. Den Stollen haben bis dahin die gegenüber wohnenden Volfs als einen kleinen Keller benutzt. Er gehört aber der Stadt, und sie hat ihn uns, d.h. dem Bergmannsverein, auf fünfzig Jahre für 1 Krone pro Jahr vermietet.

Nahmen Sie es wahr, dass Sie in einer Stadt leben, die eigentlich noch vor kurzem Deutsch war?
Nicht direkt, aber ich wusste es außer anderem auch von den deutschen Aufschriften, die man von manchen Gebäuden nicht wegzuwischen vermochte, sei es in Gödessin oder in Plan. Ich nahm wahr, dass wir im Grenzgebiet lebten, das schrittweise nachträglich besiedelt wird.

Die „nachträgliche Besiedlung“ ist ja auch keine normale Wortverbindung. Wann haben Sie sie zum ersten Mal gehört?
Die nachträgliche Besiedlung des Grenzlandes war eine Verbindung, die ich von klein auf kannte, genauer gesagt seit der Zeit, als sich die Eltern entschieden haben, aus Mähren wegzuziehen.

Mussten sie alle auf der Tillenbergmine in der kommunistischen Partei sein?
Nein, das mussten wir nicht. Soweit ich weiß, waren es zwanzig, dreißig Leute. Die Schlosser, Elektriker, ein paar Vorarbeiter und Techniker. Die gewöhnlichen Bergwerkhauer haben für ihre Arbeit keine KP-Mitgliedschaft gebraucht. Es dauert ziemlich lange, einige Jahre, bis man es von einem Bergmannshelfer zur Position des Schichtanführers und dann des Vorarbeiters bringt. Erst dann ging es etwas mehr um die Politik, man hatte die größere Chance, als KP-Mitglied ein Vorarbeiter zu werden. Ich trat der KP erst im März 1990 bei.

Das ist ja die Zeit, wo man von ihr massenhaft weggelaufen ist…
Ich glaubte und glaube immer noch an den sozialistischen Gedanken, genauer gesagt an die sozial gerechte Gesellschaft. Nicht aber an eine gleichmacherische. Jetzt bin ich nicht mehr in der KP Böhmens und Mährens. Ich war Anhänger des Namenwechsels der Partei, und der kam nicht durch. Doch dieses Thema zu erörtern wäre für eine längere Debatte.

Das Uran wurde meist für die Atombomben gewonnen. Hat es Sie nicht gestört?
Das Uran wurde im Osten und im Westen für militärische, aber auch energetische Zwecke gefördert. Ich muss gestehen, dass ich mir damals darüber überhaupt keine Gedanken machte. Man wird nicht ein Bergmann, um die Bomben herstellen zu helfen oder sich seine Gesundheit für den Sieg des Sozialismus zu ruinieren. Als ich dorthin ging, hat mir der Betriebsarzt gesagt; „Was kriechst du hierher, du Trottel?“ Heute sind meine Haare weiß, aber damals war ich rothaarig. Das Uran schadet angeblich mehr den Albinos und den Rothaarigen. Doch als ich zwanzig war, sagte ich mir, das mir genügen würde, wenn ich meine fünfzig Jahre erreiche. Ich habe nicht an die Bomben und an meine Gesundheit gedacht. Ich brauchte gleich nach dem Militärdienst zu arbeiten und anständig zu verdienen.

Irgendwelche politische Schulungen, wo sie für ihren schönen Beitrag zu den Bomben gelobt würden, hatten sie keine?
Über Bomben wurde dort nirgends gesprochen. Wir gingen alle auf den Schacht, um Geld zu verdienen, und falls wir den Plan erfüllten, gab es Geld. Die Arbeitsnormen waren zwar hart und auch die Natur wusste uns oft unangenehm zu überraschen. Man bohrt zum Beispiel das Ort der Strecke an. Zwanzigmal, fünfzigmal, die Sprengung ging gut aus. Man kommt, besprengt es, man baggert, bohrt, baut die Strebe auf. Aber einmal sprengt man das Ort ab und es entsteht solch eine Verwüstung, die man dann über drei Schichte hinaus zu bewältigen versucht. Und damit rechnet der Plan nicht und man muss es dann sehr mühevoll einholen.

Wie haben Sie die Grenze wahrgenommen? Konnten Sie fliehen? Wollten Sie es?
Die Grenze haben wir selbstverständlich wahrgenommen, denn wir fuhren ja jeden Tag durch die Drähte, das heißt durch die Signalwand, und sahen die Grenztruppe. Auch sahen wir fast jeden Tag den Förderturm des Schachts auf der anderen Seite der Grenze und das Türmchen der Kirche der heiligen Anna in Mähring. Fliehen konnte ich wohl. Im Jahre 1983 ist ein Bergmann geflogen. Kurz davor, etwa zwei Monate, arbeitete er in meiner Gruppe. Zu der Zeit wurde ihm ein Mädel geboren. Wir haben ihm alle eine große Puppe und eine Kinderausstattung besorgt. Ich verstand seine Flucht nicht. Danach herrschte es auf dem Schacht ziemlich schwüle Atmosphäre. Es war die einzige Flucht während der 15 Jahre, die ich auf dem Tillenberg verbrachte. Ich persönlich wollte nie fliehen. Ich glaubte, dass der Sozialismus besser sein kann. Und ich hatte ja meine Familie.

Haben Sie irgendwann mal eine Schießerei gehört? Haben Sie die Grenze als eine Konfliktsache wahrgenommen?
Eine Schießerei habe ich nie gehört. Als Konfliktgrenze habe ich sie natürlich empfunden. Um Details interessierte ich mich nicht, die Helfer der Grenzwache wussten bestimmt mehr, auch über die Versuche, die Grenze zu überschreiten, aber sie haben nichts erzählt, und wir haben nicht gefragt.

Wie viele Leute haben die Grenze geschützt?
Auf der deutschen Seite angeblich etwa zehn auf fünfundzwanzig Kilometer. Wie viele Soldaten und Offiziere die Grenzwachekompanie hatte, weiß ich nicht. Wir sind an ihrer Kaserne vorbeigefahren und ich denke mir, die Kompanie konnte so an hundertfünfzig Soldaten haben. Wie groß war der Abschnitt, den sie zu bewachen hatten, weiß ich nicht. Auf dem Kontrollpunkt dienten etwa vier Soldaten. Und die deutsche Seite: ja, man brauchte wohl nicht viele, wenn die Tschechen die Grenze so gut bewacht haben, logisch.

Wie haben Sie den Fall der Grenze wahrgenommen? Sind Sie heute froh, dass sie frei ist?
Ich erinnere mich an die Öffnung der Grenze, es war, glaube ich, am 1. Mai 1990. Eine zahllose Menschenmenge wanderte nach Mähring. Zu Fuß, aus Promenhof (Broumov). Ich ging mit, es war ein schönes Wetter und ich war neugierig, wie es dort aussieht. Und der Fall der Grenze? Heute ist der siebzehnte November, der Jahrestag, an dem der Sozialismus zusammenbrach. Ich erinnere mich an das Öffnen der Grenzen seit Sommer 1989. Wie die Ungarn ihre Grenze nach Österreich geöffnet haben. Wie ich schon sagte, glaubte ich an die mögliche Verbesserung des Sozialismus. Als die Grenzen geöffnet wurden, sagte ich mir, das ist ein Prozess, den niemand mehr aufhalten kann, und auf irgendeine Verbesserung des Sozialismus kommt jetzt nicht mehr. Damals glaubte ich noch, dass bei uns ein Modellsystem entstehen könnte, auch für die Leute im Westen. Dass wir das Gute im Kapitalismus und Sozialismus verbinden. Die Öffnung der Grenze ist für mich der Beginn der Zeit, wo wir alles verkauft haben. Heute gehört uns hier fast nichts mehr. Die großen Firmen sind aus dem Ausland, und einen beträchtlichen Teil des Bodens haben die Deutschen oder Niederländer gekauft. Dazu möchte ich noch sagen, dass ich auch gegen den Eintritt in die Europäischen Union gestimmt habe. Nicht dass ich mit der Vereinigung Europas nicht einverstanden wäre, aber weil „blöde Gesetze“ nur schwer in unseren kleinen Bedingungen der Republik geändert werden können, geschweige denn europaweit. Ja, es freut mich, dass die Grenze offen ist, dass wir frei reisen können. Doch heute freut es mich nicht, dass die EU unfähig ist, ihre Grenze zu verteidigen und zu behüten.

Ist es nicht gleich, ob ein Haus, das stürzt – und es waren hier viele, die stürzen und gestürzt haben –, ein Tscheche oder ein Niederländer herrichten wird?
Ich spreche nicht von den Instandsetzungen der Häuser, sondern von den Kapitalanlagen. Das ist was Anderes.

Hier stürzte früher die Welt, jetzt stürzt sie nicht mehr…
Die Welt stürzte vielleicht, weil hierher nach der Abschiebung der Deutschen nicht genug Leute kamen, um das Gebiet nachträglich zu besiedeln, und es spielte auch eine Rolle, dass „alles dem Staat gehört hat“. Ich denke aber, dass ohne die Abschiebung nach dem Krieg hätten wir hier in den Neunzigerjahren einen ähnlichen Krieg wie in Jugoslawien. Die Öffnung der Grenzen empfinde ich als ein Widerspruch. Ich denke auch, dass eine Grenze uns vor der Invasion aus den übervölkerten Gebieten schützen sollte. Am einundzwanzigsten November 1989 war ich in Prag, auf der Demonstration auf dem Wenzelsplatz, wo man mit den Schlüsseln das Ende der Herrschaft der Kommunisten eingeläutete. Nie in meinem Leben hatte ich und werde auch sicher nie solch ein widersprüchliches Gefühl haben wie damals, als Leute um mich herum mit den Schlüsseln klingelten. Einerseits war ich froh, dass der schlechte Kommunismus – Sozialismus stürzt. Andererseits war ich traurig, weil ich unterschwellig geahnt habe, dass wir verloren haben und dass uns viele unbekannten, unguten Sachen erwarten. Es ist ein seltsames Gefühl, wenn sich alle um den Menschen herum freuen und klingeln. Und man steht und tut nichts. Wissen Sie, dass eine der wichtigsten Parolen des Novembers 1989 war: Wir wollen Sozialismus ohne Fehler? Als wir im Kommunismus die Lieder des verbotenen Karel Kryl gehört haben, war es seltsam, dass man fürs Anhören solcher Musik ins Gefängnis kommen oder seinen Passierschein, das heißt die Arbeit, verlieren könnte. Damals hielt ich die KP-Funktionäre von der Ebene der Bezirksleitung und höher für die größten Schädiger des Sozialismus. Heute weiß ich schon, dass es nicht die Fehler der Funktionäre waren, sondern des ganzen Systems.

Wie viele Leute kommen jährlich in Ihr Museum?
Rund um zwei Tausend, die etwa drei bis vier hundert nicht zahlende Schüler, die vom Ort sind, mitberechnet, und auch die Besucher der Bergmannsfeier u. ä. Die Besucherzahl hängt natürlich vom Wetter ab. Wenn’s regnet, ist es besser. Auch die Niederländer, die das nahe Camp in Bruck am Hammer (Brod nad Tichou) besuchen, kommen zu uns. Am Anfang begleiteten wir die Besucher persönlich, im Jahre 2005 haben wir noch einen neuen Ausstellungssaal angebaut, und dann war eine Stunde schon für die Besichtigung zu wenig. Dank der Partnerschaft mit den deutschen bergmännischen Vereinen und mit einer Förderung vom Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds konnten wir uns einen Audioführer in der deutschen und tschechischen Sprache anschaffen. Eine gedruckte Darlegung gibt es bei uns auf Deutsch, Englisch, Niederländisch, Russisch und Tschechisch. Wir können auch einen Bus Touristen abfertigen, wenn wir sie in Gruppen von 15 Leuten verteilen, die sich dann in der Besichtigung des Museums eine nach der anderen abwechseln.

Dies ist ein Vereinsmuseum. Wie viele Mitglieder hat der Verein?
Als wir angefangen haben, waren wir mehr als hundert, doch die Aktivität der meisten beschränkte sich aufs Bezahlen des Mitgliedsbeitrags. Viele sind inzwischen in die Ewigkeit eingegangen. Heute gibt es uns etwa zwanzig, mehr oder weniger aktiv sind sieben. Den Betrieb während der touristischen Saison besorgt ein Mensch. Im Vertrag mit der Stadt steht, dass im Falle eines Erlöschens des Vereins wird das Museum von der Stadt übernommen. Sie bezahlt für uns schon seit Jahren den elektrischen Strom und die Versicherung, steuert auch etwas zum Lehrpfad bei, genauso wie zu unserer bergmännischen Feier. Die Subvention bewegte sich in den letzten Jahren rund um 75 000 Kronen jährlich. Was wir erwirtschaften, geben wir für die Instandhaltung und die Verbesserung der Exposition aus, daneben auch für die Reisen zu den bergmännischen Feiern in anderen Städten und nach Ausland. Die meisten Veranstaltungen haben wir im benachbarten Deutschland, wo wir viele gute Freunde haben.

Sind Sie stolz darauf, dass sie hier ein Bergmannsmuseum gegründet haben?
Ja. Ich glaube, dass das in den Stollen führende Portal, das wir hier aufgebaut haben, bleibt mehrere Jahrhunderte stehen, auch wenn das Museum eines Tages nicht mehr existieren wird. Man wird gewusst haben, dass hier ein bergmännisch-historischer Verein wirkte. Auch ich habe ein gutes Gefühl, dass ich hier in Plan irgendeine Spur hinterlassen habe. Das Motiv der heiligen Anna auf hiesigen Šlikschen Dukaten ist eines der besten Motive für Plan.

Horníci přinášeli státu a národu největší oběti

Rozhovor s Janem Teplíkem

Pane Teplíku, jak jste přišel do Plané?
Do Plané jsme přišli v roce 1961. V roce 1959 jsme se v rámci dosídlování pohraničí přestěhovali z jižní Moravy, do Dětaně, malé vesničky asi pět kilometrů od Vroutku, okres Podbořany. Otec pracoval na Moravských lignitových dolech, jako elektrikář, později jako horník. Potom šel kvůli lepšímu platu do Ostravy, kde měl úraz. Po úrazu už nemohl pracovat na šachtě. A tak jsme se odstěhovali do takzvaného pohraničí.

Kolik vám bylo let, v roce 1961?
Když jsme se sem přistěhovali do Plané, chodil jsem půl roku do třetí třídy, takže devět a půl. Narodil jsem se v prosinci 1951.

Byl to kulturní šok? Z Moravy, která je z dost velké části líbezná, přijít do drsného pohraničí?
Přechod z Moravy, z Dubňan, do Dětaně byla dosti velká změna. V Dubňanech jsem začal chodit do první třídy, do velké školy, a v Dětani byla pouze jednotřídka pro pět ročníků. Měli jsme ale moc hodného pana učitele. Je také pravdou, že počasí bylo drsnější – chladnější, ale za těch skoro 60 let, co žiji v Čechách, se to místní podnebí dostalo na úroveň tehdejší jižní Moravy. Rodnou Moravu mám stále pod kůží. Ale Planá je pro mne hlavním městem mého života.

Pamatujete bourání domů na náměstí?
Moc ne, jako malý jsem to nijak zvlášť nevnímal. Na náměstí jsem tehdy moc nechodil, bydleli jsme na Karlíně, což je skoro vesnická část Plané. Ze školy jsem šel pěšky nejkratší cestou domů. Později pamatuji bourání domů u pošty, kde bylo řeznictví.

Proč jste se také stal horníkem?
Původně jsem jako vesnický kluk chtěl být opravář zemědělských strojů, ale na tento obor byla velká tlačenice. V pololetí deváté třídy přišli náboráři z hornických učilišť na Ostravsku. Nabízeli velmi lákavé podmínky například bezplatný internát, hornickou uniformu, různé zájmové kroužky atp. Rozhodl jsem se, že půjdu na šachtu. Můj táta, jak jsem již řekl, pracoval na Ostravsku jako horník. Velice dobře věděl, v jakých těžkých podmínkách ostravští hornici pracují. Když jsem mu řekl, že půjdu na uhlí, řekl jen: „To tě radši rovnou zabiju.“ Dnes už vím proč. Horníci přinášeli od padesátých někdy až do konce sedmdesátých let státu a národu největší oběti. Prašnost, vibrace, hluk, důlní otřesy. Hodně důlních neštěstí. To všechno si vybíralo velkou daň na jejich zdraví a životech. V té době bylo vše na uhlí (doprava, elektrárny, topení) a republika se bez uhlí neobešla. Dokud otec žil, horníkem jsem se nestal. Vyučil jsem se, jak jsem si sám přál, opravářem zemědělských strojů. Otec zemřel, když jsem byl na vojně. Sloužil jsem v Seredi, na Slovensku. Tenkrát posílali Slováky do Čech, a naopak. Máma se tenkrát se starší sestrou starala ještě o pět dětí. Chtěl jsem si hned po vojně trochu vydělat a jedinou místní šancí bylo jít fárat na uranové doly. Myslel jsem, že půjdu pouze na rok. Ale hornictví není zase tak jednoduché povolání, aby se tam člověk za rok něco naučil. Nabídka zněla – na tři roky nebo nic. Tak jsem podepsal nábor na tři roky. Myslel jsem si, že se potom vrátím k zemědělským strojům, protože tu práci jsem měl také rád. Když jsem tam byl rok a půl, chtěl jsem se ženit. Takže jsem potřeboval byt. Kdo chtěl dostat podnikový byt, musel podepsat smlouvu na dalších pět let. Odpracoval jsem tedy dalších pět let. Zbývalo mi dva a půl roku do tehdejší první důchodové kategorie. Kdo byl v první důchodové kategorii, mohl odejít do důchodu v pětapadesáti. Takže „jsem to vydržel“ do deseti let. Po deseti letech je každý člověk, který je solidní pracovník, už odborníkem ve své profesi. Dostal jsem nabídku jednorázového desetinásobku průměrného platu, když podepíšu smlouvu na dalších pět let. Šest platů hned na ruku, pak normální plat každý měsíc, zbylé čtyři platy navíc vždy po každém dalším odpracovaném roce. Nakonec jsem odfáral na uranu třináct a půl roku v podzemí. Pak se mi stal pracovní úraz, v jehož důsledku nevidím na jedno oko. Ještě rok a půl jsem pracoval na povrchu. Pak jsem v rámci snižování stavů z uranových dolů odešel.

Na kolika dolech jste pracoval?
Tak jako většina lidí, kteří tu pracovali na uranu, jsem nastoupil na šachtu č.3 v Zadním Chodově. Po asi dvou měsících jsem dostal propustku a pracoval na Dyleni, která se nacházela v hraničním pásmu. Na německé straně měli také uranovou šachtu, jmenovala se Brunhilda. Pracoval jsem také krátký čas jako báňský záchranář profesionál, a tak jsem také krátký čas fáral na Vítkově. Dá se tedy říci, že jsem poznal všechny tři uranové šachty ve zdejším okolí.

Mohl byste nám je popsat, srovnat?
Už si to skoro nikdo neumí představit.
Zadní Chodov a Vítkov byly poměrně velké šachty. I s pomocným personálem na jedné mohlo pracovat asi čtyři sta padesát lidí. Dyleň byla podstatně menší šachta, asi o sto padesáti, až sto šedesáti lidech. Nepustili tam každého. Například když se člověk rozváděl, přišel o propustku. Dyleň se otevírala kolem roku 1960. V roce 1968 přišlo nové nařízení, že uraňáci, kteří mají odfárano více než deset let, musí skončit. Dá se tedy říci, že se na Dyleni při obměně personálu během dvou let vytvořila parta, která se dalších deset let skoro neměnila. Vzpomínám na tu dobu moc rád. Vytvořil se tam bezvadný kolektiv.

Sto padesát lidí s propustkami?  Jak jste jezdili do práce?
Autobusy, které svážely lidi z oblasti Mariánských Lázní a z oblasti Tachova. Přijeli jsme, jak jsme říkali „na klacek“, přišli vojáci, vybrali propustky, a jelo se na šachtu. Od závory – od drátů, to na šachtu bylo ještě asi dva a půl kilometru.

Každý pracovní den pro vás tedy začínal kontrolou?
Ano. Když jsem nastoupil, v sedmdesátém druhém roce, a někdo zapomněl propustku a vojáci nás už znali, stačilo zavolat naddůlnímu, který řekl „toho člověka potřebuji“ a mohlo se jet i bez propustky. O několik let později, kdo zapomněl propustku, byl vysazen na „klacku“ a hodinu čekal, dokud se autobus nevracel zpátky s předchozí směnou.

Jak probíhalo prověřování?  Vyplňovali jste dotazníky? Měli jste pohovory na tajné policii?
Nepamatuji si už, že bych vyplňoval nějaký dotazník nebo něco podepisoval. Možná, že se na něco ptali a dělali poznámky. Ten systém běžel sám, mimo člověka. Buď propustku dostal, nebo nedostal.

Vzpomínáte si na někoho, kdo propustku nedostal?
Nevzpomínám, ale bylo předem jasné, že propustku nedostane, kdo byl například v soudním řízení, měl příbuzné v zahraničí, to znamená na Západě, po výkonu trestu, a tak podobně. Já jsem znal jenom lidi, kterým ji sebrali, když se rozváděli, nebo když se někde poprali nebo měli jakékoli trestní řízení. Určitě si nás prověřovali, ale člověk o tom nevěděl. Byl jsem tenkrát mladý. Bral jsem to tak, že pokud mi propustku dají, půjdu na Dyleň, když nedají, mohl jsem zůstat na Zadním Chodově. Nebo jít na Vítkov anebo na šachtu Okrouhlou Radouň, kterou tenkrát také otevírali. Lákali mě tam, ale chtěl jsem zůstat poblíž matce.

Říkal jste, že měla pět dětí?
Celkem nás bylo osm dětí, po otcově smrti jich doma zbývalo ještě pět. Jsem druhý nejstarší.

Cítil jste, že jste chudí, když vás bylo tolik?
Samozřejmě, že jsme byli chudí. Uživit a ošatit 3–4 děti což byla tehdy běžná rodina, je určitě snadnější, než mít 8 dětí. Otec i matka pracovali na státním statku. Měli jsme slepice, králíky, prase. Na rozdíl od městských dětí jsme přišli ze školy, a museli jsme jít pomáhat. Nasekat trávu pro králíky, kopřivy pro prase, nasekat dřevo a tak podobně. My starší jsme ráno museli připravit snídani. Muselo se zatopit, tenkrát to nebylo, otočit knoflíkem, a je teplo. Ano bylo těžké uživit tolik dětí, ale nouzi o jídlo jsme neměli. Jít na šachtu byla nutnost, musel jsem se hned po vojně postavit na vlastní nohy a také pomáhat matce.

Jak to matka zvládala?
Nebyla na to úplně sama, doma byla ještě starší sestra. Asi za rok a půl po otcově smrti se poznala s novým partnerem, rozvedeným pánem. Žili spolu dalších pětadvacet let, až do jeho smrti.

Zpátky pod horu Dyleň. Říkal jste, že vám vyhovovala parta.
Ano, vyhovoval mi stabilní kolektiv. Propustku nemohli dostat lidé, kteří přišli z basy nebo měli nějaké větší problémy. Možná i proto byly poměry na Dyleni klidnější. Lidé se měnili, jen když měli odfáranou povolenou expozici. Tenkrát to bylo patnáct let, koncem osmdesátých let ji snížili na deset let. Tři tisíce dvě stě směn bylo patnáct let, pak se to snížilo na dva tisíce sto směn.

Hornické muzeum je tedy přirozeným pokračováním toho, že jste byl horníkem na uranu? Kdy jste na Dyleni skončil?
Začnu od konce. Na Dyleni jsem skončil v roce 1985. Doly se zavřely počátkem devadesátých let. Cesta k hornickému muzeu byla zvláštní. V roce 1995 jsme byli rodinou na dovolené ve Zlatých Horách. V městském muzeu měli takovou docela ubohou expozici o hornictví. Pár karbidových lamp, uniformy. Ve spodním patře měl bývalý horník, štajgr, zlatokopecké muzeum ve stylu „divokého západu“. Kolty, širák, fousy, prostě perfektní zlatokop. Můj syn pod dojmem z tohoto muzea „básnil“, že až on bude velký, bude mít také hornické muzeum. Povídal, co bude říkat a prodávat turistům. Tehdy jsem si uvědomil fakt, že když horníci všechno vytěží, odejdou, šachty se zasypou, haldy se rekultivují. Za pár let si už nikdo na horníky a hornickou minulost kraje ani nevzpomene. A tak klukovský sen mého syna, že bude mít hornické muzeum, mne přivedl na myšlenku vybudovat hornické muzeum v Plané. Aby se zde nezapomnělo nejenom na uranové ale také na starší, středověké hornictví. Málokdo si totiž uvědomuje, jak velký vliv mělo hornictví na vývoj českého státu a Československa. Například uhelné šachty okolo Plzně nestvořily jen plzeňskou škodovku, ale uhlí bylo též zapotřebí k vaření slavného  plzeňského piva. Když jsem tady v Plané chodil do školy, měl jsem bezvadného pana učitele Pracha. Učil dějepis a zeměpis. Tehdy si učitelé uměli a mohli udržet respekt. Uměl po někom hodit klíče nebo ho řádně vytahat za ucho, když rušil. Učil nás mimo jiné o středověkém hornictví na Plánsku, ale také i o tom, že Planou osvobodili Američané. Po roce 1989 se objevila myšlenka, že by se mělo obnovit městské muzeum. Říkal jsem si, že by bylo bezvadné v tomto muzeu vytvořit nějakou hornickou expozici, jako byla ve Zlatých Horách. Obrátil jsem se na kamarády, kteří sbírají předměty spojené s hornictvím, hlavně na pana Jaroslava Richtermoce z Mariánských Lázní. Velká část předmětů v našem muzeu pochází z jeho sbírek. A on nás přivedl na myšlenku, že je tady štola, ze které by bylo dobré udělat hornické muzeum. Štolu do té doby jako sklípek používali Volfovi, kteří bydlí naproti. Štola ale patří městu, a město ji nám, to znamená hornickému spolku, pronajalo na padesát let za 1 Kč/ročně.

Vnímal jste, že žijete ve městě, které bylo tedy vlastně nedávno německé?
Moc nevnímal, ale věděl jsem to mimo jiné také z německých nápisů na některých budovách, které se nedařilo přemalovat, ať to bylo v Dětani nebo v Plané. Vnímal jsem, že žijeme v pohraničí, a to že se postupně dosídluje.

Slovo dosídlení přece také není úplně normální slovo. Kdy jste se s ním setkal poprvé?
Dosídlování pohraničí bylo spojení, které jsem znal odmala, přesněji tedy od doby kdy se rodiče rozhodovali odstěhovat z Moravy.

Na dole Dyleň, museli jste být všichni v komunistické straně?
Nemuseli. Pokud vím, mohlo to být tak dvacet, třicet lidí. Zámečníci, elektrikáři, pár parťáků a techniků. Obyčejní lamači – horníci pro svou práci členství v KSČ nijak nepotřebovali. Trvá to dost dlouho, několik let, než se z pozice pomocníka horníka dostanete na pozici směnového předáka, pak na parťáka. Až na úrovni parťáka šlo trochu víc o politiku, to znamená, že byla větší šance stát se parťákem jako člen KSČ. Já sám jsem do komunistické strany vstoupil až v březnu roku 1990.

To je doba, kdy se z ní masově utíkalo…
Věřil jsem a stále věřím v myšlenku socialismu, přesněji vyjádřeno sociálně spravedlivé společnosti. Ne ale ve společnost rovnostářskou. Nyní už členem KSČM nejsem. Byl jsem stoupencem změny názvu strany a ta neprošla. Rozebrat toto téma je však na delší debatu.

Uran se těžil povětšinou na atomové bomby. Nevadilo vám to?
Uran se na Východě i na Západě těžil na vojenské, ale i energetické účely. Přiznám se, že jsem na to tehdy vůbec nemyslel. Na horníka člověk nejde, že by chtěl pomáhat vyrábět bomby nebo si ničit zdraví pro vítězství socialismu. Když jsem šel na uran, náš závodní doktor mi řekl: „Proč sem, ty blbče, lezeš?“ Dnes už mám šedivé vlasy, ale tenkrát jsem měl vlasy narezlé. Uran prý víc škodí albínům a zrzavým. Avšak ve svých dvaceti letech jsem si říkal, že mi stačí, když se dožiju padesáti. Nemyslel jsem ani na bomby, ani na zdraví. Potřeboval jsem po vojně hned začít pracovat a slušně vydělávat.

Politická školení, kde by vás chválili, jak pěkně na ty bomby přispíváte, jste neměli?
O bombách se tam nikdy nikde nemluvilo. Na šachtu jsme všichni šli, abychom si vydělali peníze, a když jsme plnili plán, peníze byly. Normy byly sice tvrdé a také příroda nás dokázala často nepříjemně překvapit. Například navrtáte čelbu. Dvacetkrát, padesátkrát, odpal vyjde dobře. Přijdete, pokropíte, bagrujete, vrtáte, postavíte výztuž. Ale jednou odpálíte čelbu a vznikne spoušť, kterou dáváte třeba tři směny dohromady. A s tím plán nepočítá, takže se to musí velmi pracně dohánět.

Jak jste vnímal hranici?  Mohl jste utéct? Chtěl jste?
Hranici jsme pochopitelně vnímali, protože každý den jsme přejížděli přes dráty, to znamená signálku, a viděli péesáky, tzn. vojáky pohraniční stráže. Také jsme skoro každý den viděli těžní věž šachty na druhé straně hranice a věžičku kostela svaté Anny v Mähringu. Utéci jsem asi mohl. V roce 1983 jeden horník utekl. Krátce před tím, asi dva měsíce, pracoval v mojí partě. V té době se mu narodila holčička. Jako parta jsme se mu tehdy složili na velkou panenku a dětskou výbavičku. Nechápal jsem, proč utekl. Po tomto útěku bylo na šachtě veliké dusno. Byl to jediný útěk za těch 15 let, co jsem na Dyleni pracoval. Já osobně jsem nikdy utéct nechtěl. Věřil jsem, že socialismus může být lepší. Navíc jsem měl rodinu.

Slyšel jste někdy střelbu? Vnímal jste hranici jako konfliktní?
Střelbu jsem nikdy neslyšel. Jako konfliktní jsem hranici samozřejmě vnímal. Detaily mě nezajímaly, pomocníci pohraniční stráže určitě věděli víc, i třeba o pokusech přejít hranici, ale oni nevyprávěli, a my jsme se neptali.

Kolik lidí hranici chránilo?
Na německé straně prý asi deset lidí na pětadvacet kilometrů. Nevím, kolik měla rota pohraniční stráže vojáků a důstojníků. Jezdili jsme kolem kasáren roty, a myslím si, že tam mohlo být tak asi sto padesát vojáků. Jak velký úsek měli na starosti, nevím. Na kontrolním bodu sloužili tak čtyři vojáci. Na malý počet takzvaného grenčáku je logická odpověď, že víc jich nebylo zapotřebí, když hranici tak dobře hlídali Češi.

Jak jste vnímal pád hranice? Máte dnes radost, že je hranice volná?
Pamatuji si otevření hranice, tuším, že na prvního máje 1990. Do Mähringu putovaly davy lidí. Pěšky z Broumova. Šel jsem také, bylo hezké počasí, byl jsem zvědavý, jak to vypadá tam. A pád hranice? Dnes je sedmnáctého listopadu. Výročí, kdy u nás padl socialismus. Pamatuji si na otevírání hranic od léta roku 1989. Jak Maďaři otevřeli hranici do Rakouska. Jak už jsem říkal, věřil jsem, že je možný lepší socialismus. Když se otevíraly hranice, říkal jsem si, že je to proces, který už nikdo nezastaví, a na nějaké zlepšování socialismu nedojde. Tehdy jsem si ještě myslel, že u nás může vzniknout vzorový systém, i pro lidi na Západě. To znamená, že spojíme to dobré z kapitalismu a socialismu. Otevření hranice je pro mne začátkem doby, kdy jsme všechno prodali. Dnes nám tu už nepatří skoro nic. Velké firmy jsou zahraniční a velkou část půdy koupili Němci nebo Holanďané. Dodal bych, že jsem hlasoval i proti vstupu do Evropské unie. Nikoliv proto, že bych se sjednocováním Evropy nesouhlasil, ale proto, že „blbé zákony“ se těžko mění v našich malých republikových podmínkách, natož v celoevropských. Ano, mám radost, že hranice otevřená, že můžeme volně cestovat. Ale dnes nemám radost z toho, že EU není schopna ubránit a uhlídat své hranice.

Není jedno, jestli dům, který padá, a že jich tu padalo a spadlo, opraví Čech nebo Holanďan?
Nemluvím o opravách domů, ale o kapitálových investicích. To je něco jiného.

Padal tu dřív svět, teď už nepadá…
Svět možná padal, protože po odsunu Němců sem nepřišlo dost lidí dosídlovat, a svou roli hrál fakt, že „vše patřilo státu“. Myslím si ale, že kdyby nedošlo k poválečnému odsunu, v devadesátých letech by tu vznikla podobná válka jako v Jugoslávii. Otevření hranice jsem vnímal a vnímám rozporuplně. Myslím si také, že hranice nás má chránit před invazí z přelidněných oblastí. Jednadvacátého listopadu 1989 jsem byl v Praze, na Václavském náměstí, na demonstraci, kde se klíči odzvonil konec vlády komunistů. Nikdy v životě jsem neměl a určitě už nikdy nebudu mít tak rozporuplný pocit jako tehdy, když lidé okolo mne cinkali klíči. Na jednu stranu jsem měl radost z toho, že padne ten špatný komunismus – socialismus. Na druhé straně smutek, protože jsem podvědomě tušil, že jsme prohráli, že nás čeká spousta neznámých, nedobrých věcí. Je to divný pocit, když se kolem vás všichni radují a cinkají. Vy stojíte a nic. Víte, že jedno z hlavních hesel listopadu 1989 bylo: Chceme socialismus bez chyb? Když jsme si za komunismu pouštěli zakázaného písničkáře Karla Kryla, bylo podivné, že by takový poslech muziky mohl člověka přivést do vězení nebo že by přišel o propustku, to znamená o práci. Tenkrát jsem za největší škůdce socialismu považoval funkcionáře KSČ od úrovně okresního výboru a výš. Dnes už vím, že to nebyly chyby funkcionářů, ale že chyby byly v celém systému.

Kolik lidí ročně přijde do vašeho muzea?
Kolem dvou tisíc, v tom je také započítáno přibližně tři sta až čtyři sta neplatících, to znamená místních školáků, také návštěvníků hornické slavnosti a podobně. Návštěvnost také záleží na počasí. Když prší, je to lepší. Také záleží na tom, kolik přijede Holanďanů do nedalekého kempu v Brodu. V počátcích jsme návštěvníkům dávali výklad osobně. V roce 2005 jsme přistavěli nový výstavní sál. Jedna hodina na prohlídku muzea už prostě nestačila. Zásluhou partnerství s německými hornickými spolky a s dotací od Česko-německého fondu budoucnosti jsme pořídili audioprůvodce v němčině a češtině. Tištěný průvodcovský výklad máme v němčině, angličtině, holandštině, ruštině a v češtině. Jsme schopni odbavit i autobus turistů, který si rozdělíme na skupinky o patnácti lidech, a ty se postupně při prohlídce muzea protočí.

Muzeum je spolkové.  Kolik členů spolek má?
Když jsme začínali, bylo nás přes sto, ale aktivita většiny z nich spočívala pouze v tom, že zaplatili sto korun členského příspěvku. Hodně jich už odešlo na věčnost. Dnes je nás přes dvacet, více či méně aktivních asi sedm. Na zajištění provozu muzea v turistické sezóně stačí jeden člověk. Ve smlouvě s městem máme, že pokud spolek zanikne, muzeum převezme město. Město nám už léta platí elektřinu, pojištění, přispělo na naučnou stezku a přispívá i na naši hornickou slavnost. Dotace se v posledních letech pohybuje kolem pětasedmdesáti tisíc korun ročně. Co vyděláme, dáváme do údržby, na vylepšování expozice, a také do cest na hornické slavnosti v jiných městech a do zahraničí. Nejvíce akcí máme v sousedním Německu, kde máme mnoho dobrých kamarádů.

Jste hrdý na to, že jste založili hornické muzeum?
Ano. Myslím si, že i kdyby se muzeum časem zrušilo, portál do štoly, který jsme postavili, tady bude určitě stát pár staletí. Bude se vědět, že tu působil hornicko-historický spolek. Mám dobrý pocit z toho, že jsem i já osobně zanechal nějakou stopu tady v Plané. Motiv svaté Anny ze zdejších šlikovských dukátů je jedním z nejlepších motivů pro Planou.


 |
Rendert Time: 0,281 Sek. | Speicherverbrauch: 3,51 MB / 3,69 MB