Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Doppeltes Trinkgeld

Die Gastronomie ist und bleibt ein unerschöpfliches Thema. Diesmal geht es ums Trinkgeld, das in Tschechien ein Schattendasein zu führen scheint und außerdem eine gewisse Seelenverwandtschaft zwischen Tschechen und Österreichern offenbart.

Irgendwann in der guten alten Zeit, als es noch D-Mark und Schilling gab, befand ich mich mit österreichischen Autorenkollegen in einem Wiener Vorstadtlokal. Am Ende des Abends belief sich die gesamte Rechnung auf 862 Schilling. Der Anführer unserer Truppe reichte dem Kellner, der uns über Stunden hinweg mit Speisen und Getränken versorgt hatte, einen 1000-Schilling-Schein und sagte, ohne mit der Wimper zu zucken: „870.“

Ich glaubte zuerst, ich hätte mich verhört. Als mir klar wurde, dass ich mich nicht verhört hatte, erwartete ich, dass der Kellner Ohrfeigen austeilen würde, aber er bedankte sich artig und gab 130 Schilling zurück. Als ich danach rügte, dass das Trinkgeld nicht einmal 1 % betragen habe und in diesem Zusammenhang erwähnte, dass ich mindestens auf 900, wenn nicht gar 950 aufgerundet hätte, fielen meine Tischgenossen über mich her. „Da sieht man wieder einmal die protzigen Bundesdeutschen mit ihren protzigen Trinkgeldern!“ hieß es. „Solche Trinkgelder kannst du vielleicht bei dir zuhause geben – aber nicht bei uns in Österreich!“

An dieses Erlebnis musste ich am Ende jenes Abends denken, den ich mit meiner Freundin und unserem gemeinsamen Freund Jirka in einem Pilsener Lokal verbracht hatte. Unsere Rechnung betrug 952 Kronen. Ich gab der Kellnerin einen Tausender und sagte „ist in Ordnung!“ Dabei bemerkte ich, wie Jirka leicht zusammenzuckte. Ich ahnte, warum. Auf dem Weg zur Bushaltestelle fragte ich ihn, wie viel denn er gegeben hätte, worauf er, ohne rot zu werden, „960“ erwiderte. Für mich brach zum zweiten Mal im Leben eine Welt zusammen. Hatte ich nicht erst unlängst in einer tschechischen Zeitschrift einen Kommentar zum Thema „Trinkgeld“ gelesen, dessen Verfasser die 10-%-Regel heraufbeschworen hatte? Und: hatte ich nicht erst kürzlich einen Disput mit einem tschechischen Freund geführt, der die Deutschen als „korunkáři“ bezeichnete, kleinliche Leute also, die jede Krone zweimal umdrehen?

Jirka erklärte mir ungefähr folgendes: Im Sozialismus hätte es ohnehin kein Trinkgeld gegeben. Trinkgeld wäre geradezu eine Beleidigung gewesen. Nach 1989 habe man sich nur langsam daran gewöhnt – hauptsächlich durch die Ausländer, die es nach ihren Gewohnheiten gaben. Und heutzutage? Heutzutage gebe er in einer Kneipe, die er regelmäßig frequentiere, überhaupt kein Trinkgeld, oder kaum welches; schließlich konsumiere er ja dort genug, und außerdem zahle er meist mit Karte, in diesem Falle sei Trinkgeld ohnehin nicht üblich. Da verstand ich, warum man in tschechischen Lokalen selbst dann, wenn man nur einen Kaffee getrunken hat, gefragt wird, ob man in bar oder mit Karte zahle; offenbar ist die Kartenzahlung ein beliebtes Mittel der Trinkgelddrückebergerei geworden. Sei er dagegen fremd im Lokal, so Jirka weiter, gebe er zwar Trinkgeld, aber eben in weit geringerem Ausmaß. Nur von Prager Schnöseln oder eben Ausländern wie mir werde mehr erwartet, weshalb ich ruhig weiterhin bei meinen fünf bis zehn Prozent bleiben solle.

Das Problem nagt aber weiter in mir. Wozu lerne ich denn seit fast zehn Jahren Tschechisch? Um mich im Land ganz normal bewegen zu können. Gleichzeitig möchte ich dem Gastronomiepersonal geben, was ihm meiner Ansicht nach gebührt. Ich habe also nur die Wahl, für einen typisch protzigen Deutschen gehalten zu werden, der mit großer Geste sein Geld nach allen Seiten hinauswirft, oder, wenn ich Trinkgelder nach tschechischem Tarif gebe, für einen typisch deutschen korunkář.

Erstaunlich bleibt, dass Trinkgeld in der tschechischen Sprache doppelt existiert, obwohl es oft nicht einmal einfach gegeben wird, sondern eher nach der Null-komma-null-Promille-Vorschrift der Straßenverkehrsordnung. Vielleicht, damit man die Wahl hat, was man nicht gibt – ob kein dýško oder kein spropitné. 

Dvojí spropitné

Gastronomie je a zůstane nevyčerpatelným tématem. Tentokrát jde o spropitné, které, jak se zdá, má v Česku jen stínovou existenci, a kromě toho prozrazuje jistou duševní spřízněnost Čechů a Rakušanů.

Jednou ve starých dobrých časech, kdy ještě existovaly marky a šilinky, jsem se s rakouskými autorskými kolegy nacházel v jednom vídeňském předměstském lokálu. Na konci večera obnášel celkový účet 862 šilinků. Vůdce naší party podal číšníkovi, který nás po celé hodiny zásoboval jídlem a pitím, 1000 šilinkovou bankovku a řekl bez mrknutí oka: „870.“

Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Když mi bylo jasné, že jsem se nepřeslechl, čekal jsem, že číšník bude rozdávat facky, ale on způsobně poděkoval a vrátil 130 šilinků. Když jsem poukázal na to, že spropitné nečinilo ani 1 % a v této souvislosti zmínil, že bych to byl zaokrouhlil nejméně na 900, ne-li dokonce na 950, mí společníci u stolu se do mě pustili. „Tady je opět jednou vidět nafoukanost Němců s jejich nafoukaným spropitným!“ zaznělo. „Takové spropitné můžeš dávat u sebe doma – ale ne tady u nás v Rakousku!“

Na tento zážitek jsem si vzpomněl na sklonku onoho večera, který jsem strávil se svou přítelkyní a naším společným přítelem Jirkou v jednom plzeňském lokálu. Náš účet činil 952 korun. Číšnici jsem dal tisícovku a řekl: „v pořádku!“ Přitom jsem zpozoroval, jak Jirka sebou lehce trhl. Tušil jsem, proč. Cestou k zastávce autobusu jsem se ho zeptal, kolikpak jsem měl dát, načež on bez začervenání odvětil „960“. Pro mě se po druhé v životě zhroutil svět. Copak jsem teprve nedávno v jednom českém časopisu nečetl komentář na téma „spropitné“, jehož autor volal po pravidlu 10 %? A: nevedl jsem snad diskuzi s jedním českým přítelem, který označil Němce za „korunkáře“, tedy malicherné lidi, kteří každou korunu dvakrát otočí?

Jirka mi vysvětlil přibližně následující: Za socializmu prý spropitné beztak neexistovalo. Spropitné by bylo bývalo přímo urážkou. Po roce 1989 si lidé na spropitné zvykali jen pomalu – hlavně díky cizincům, kteří ho dávali podle svých zvyklostí. A dnes?  Dnes prý v hospodě, kterou pravidelně navštěvuje, nedává vůbec spropitné, nebo téměř žádné. Ostatně, konzumuje tam dost, a kromě toho platí většinou kartou, v tomto případě stejně není spropitné obvyklé. Tady jsem pochopil, proč je člověk v českých lokálech dotazován, zda bude platit hotově nebo kartou, dokonce i tehdy, když vypil jen jednu kávu; platba kartou se zjevně stala oblíbeným nástrojem vyhýbání se spropitnému. Když je naproti tomu v lokálu cizí, pokračoval JIrka, sice prý dává spropitné, ale daleko menší. Jen od pražských fracků, nebo právě od cizinců jako jsem já, se očekává více, kvůli čemu bych prý měl zůstat u mých pěti až deseti procent.

Problém ale ve mně dále hlodá. Kvůli čemu se pak téměř deset let učím česky? Abych se v zemi mohl zcela normálně pohybovat. Současně bych personálu v gastronomii rád dal to, co jim dle mého názoru náleží. Mám tedy na výběr jen to, že buď budu považován za typicky nafoukaného Němce, který s velkým gestem rozhazuje své peníze na všechny strany, nebo když budu dávat spropitné podle českého tarifu, za typicky německého korunkáře.

Pozoruhodnou zůstává skutečnost, že spropitné existuje v českém jazyce dvojmo, ačkoliv často není jednoduše dáváno vůbec, nýbrž spíše ve výši „nula celá nula promile“ dle silničního zákona. Snad abychom měli na výběr, co nedávat – jestli žádné dýško nebo žádné spropitné.

 | Foto: Profimedia.cz
Rendert Time: 0,064 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,60 MB