Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Pilsener Tschechisch

Dem letzten Blogtext kann der Ortskundige indirekt entnehmen, dass meine Freundin und ich unseren Sommerurlaub in Pilsen verbrachten. Dass uns dies die milde Verachtung unserer Prager Freunde einbringen würde, wussten wir im Voraus, doch ahnten wir nicht, dass auch die Pilsener selbst mit Befremden reagieren würden. Wann immer wir mit jemandem in ein längeres Gespräch kamen, fiel irgendwann die Frage, was wir hier eigentlich machen, und wenn wir wahrheitsgemäß „Urlaub“ antworteten, ernteten wir meist mitleidige Blicke, verbunden mit der Frage, was man denn in Pilsen schon großartig machen könne.

Darauf fiel uns eine Menge ein, vielleicht, weil wir große Freunde des gepflegten Herumlungerns sind – wer meint, ständig etwas machen zu müssen, sollte vielleicht besser auf seinen Urlaub verzichten. Baden am See von Bolevec zum Beispiel, unter Pilsenern Bolevák genannt und nach ihren Maßstäben völlig überfüllt, doch gemessen an deutschen Verhältnissen eine Idylle. Oder mit neu gewonnenen Pilsener Freunden neue Kleinbrauereien in der Stadt und im Umland entdecken. Oder Tanzen bis in die Morgenstunden auf dem Musikfest „živá ulice“. Oder einen Streifzug durch die vielen Buchgeschäfte und Antiquariate unternehmen und die erbeuteten Schätze auf einer Caféterrasse begutachten.

Eines unserer Beutestücke zeigte uns, dass in Pilsen doch ein gewisser Lokalpatriotismus existiert: Nämlich in Gestalt des „Plzeňsko-český slovník“, ein frisch erschienenes Wörterbuch des Pilsener Tschechisch, das in jeder Buchhandlung auslag.

Das erste Wort, das ich darin nachschlug und zu meiner großen Überraschung auch fand, war „imrvére“. Ich kannte es aus den E-Mails meines Freundes Robert aus Čižice, hatte es aber immer für seine eigene scherzhafte Verballhornung des Wortes „immerwährend“ gehalten. Gleiches gilt für „forychtunk“, in dem man unschwer die deutsche „Vorrichtung“ erkennt – auch da hatte ich an einen von Roberts launigen Späßen geglaubt.

Beim systematischen Durchblättern stießen wir auf weitere Überraschungen, die uns schier unglaublich erschienen, die uns aber unsere Pilsener Freunde allesamt verifizierten – mit der Einschränkung allerdings, dass der Lokalpatriotismus des Wörterbuchs ein wenig zu weit greife; manche Wörter verwende man auch anderswo als in Pilsen, zum Beispiel cimprcampr. Bei den typischen Pilsener Wörtern handelte es sich oft um alte deutsche Bekannte, manchmal unverkleidet – wie zum Beispiel „ausgerechnet“ –, in den meisten Fällen jedoch in tschechischem Gewand, etwa in Gestalt der Drillinge aušůs, foršůs und heksnšůs alias Ausschuss, Vorschuss und Hexenschuss, Wörter, die einen selbst dann überraschen, wenn man vom Tschechischen schon einiges gewohnt ist, „sicflajš“ zum Beispiel.

Um aber zu ermessen, was für einen Stellenwert die Wörter im heutigen Tschechisch haben, sollte ich vielleicht an meine Nürnberger Großmutter denken, deren Vokabular von französischen Wörtern durchsetzt war, die noch aus der napoleonischen Zeit stammten. „Gegenüber“ hieß für sie „vis-à-vis“, der Bürgersteig „trottoir“ und der Nachttopf „potschamber“, was ein verballhornter „pot de chambre“ ist. So sagt bei uns heute niemand mehr. Und ebenso verhält es sich wahrscheinlich mit so manchem Wort aus dem Pilsener Wörterbuch, dessen Verfasser vielleicht gar nicht daran gedacht hat, dass er damit auch den deutschen Freunden der tschechischen Sprache einen großen Dienst erweist.

Plzeňská čeština

Z textu posledního blogu lze nepřímo vyvodit, že má přítelkyně a já jsme naší letní dovolenou strávili v Plzni. Že by nám to mohlo způsobit mírné opovržení našich pražských přátel, jsme věděli předem, přesto jsme netušili, že i samotní Plzeňáci budou reagovat s údivem. Kdykoliv jsme se s někým dostali do delšího hovoru, padla dříve nebo později otázka, co tady vlastně děláme, a když jsme podle pravdy odpověděli, že jsme na „dovolené“, sklidili jsme většinou soucitné pohledy, spojené s otázkou, co tak úžasného by se v Plzni mohlo dělat.

K té otázce nás napadla hromada věcí, snad proto, že jsme velcí přátelé vybraného potulování se – kdo je toho názoru, že se stále musí něco dělat, měl by se snad raději vzdát své dovolené. Například takové koupání u Boleveckého jezera, mezi Plzeňany nazývaného Bolevák, který je podle jejich měřítek zcela přeplněn, je ale – měřeno podle německých poměrů – idylické. Nebo objevovat s nově získanými plzeňskými přáteli nové malé pivovary ve městě a okolí. Nebo tančit až do ranních hodin na hudební slavnosti „Živá ulice“. Nebo podniknout výpravu po knihkupectvích a antikvariátech a na kavárenské terase posuzovat ukořistěné poklady.

Jeden z našich ukořistěných kousků nám ukázal, že v Plzni přece jen existuje jistý lokální patriotismus a sice v podobě „Plzeňsko-českého slovníku“, čerstvě vydaného slovníku plzeňské češtiny, který byl na pultu v každém knihkupectví.

První slovo, které jsem v něm nalistoval a na mé velké překvapení i našel, bylo „imrvére“. Znal jsem ho z e-mailů mého přítele Roberta z Čižic, považoval jsem ho však vždy za jeho žertovné zkomolení německého slova „immerwährend“. To samé platí pro „forychtunk“, v němž se snadno rozpozná německé Vorrichtung – i tam jsem věřil na jeden z Robertových vtipných žertů.

Při systematickém prolistování jsme narazili na další překvapení, která se nám zdála být skoro neuvěřitelná, která nám ale naši plzeňští přátelé vesměs potvrdili – ovšem s tou výjimkou, že lokální patriotizmus slovníku sahá poněkud příliš daleko: některá slova se používají i jinde než v Plzni, například cimprcampr.

U typických plzeňských slov se často jednalo o staré známé z němčiny, někdy nepřestrojené – jako například „ausgerechnet“ -, ve většině případů však v českém hávu, přibližně v podobě trojice aušůs, foršůs a heksnšůs alias Ausschuss, Vorschuss a Hexenschuss. Slova, která někoho překvapí dokonce i pak, když je již z češtiny na ledacos zvyklý, „sicflajš“ například.

Abychom ale posoudili, jakou váhu mají ta slova v dnešní češtině, měl bych pomyslet na mou norimberskou babičku, jejíž slovní zásoba byla prostoupená francouzskými slovy, která pocházela ještě z napoleonské doby. Německé „Gegenüber“ (naproti, vůči) bylo pro ni „vis-à-vis“, chodník byl „trottoir“ nočník „potschamber“, což je zkomolený výraz „pot de chambre“. Tak to u nás již nikdo neříká. A stejně tak je tomu pravděpodobně s leckterým slovem z Plzeňského slovníku, jehož autor snad vůbec nepomyslel na to, že tím prokáže velkou službu i německým přátelům českého jazyka.

#COPATUTOJE | © Horsefeathers
Rendert Time: 0,086 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,59 MB