Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Mit dem Maulwurf unterwegs

Man muss nicht unbedingt fließend und fehlerfrei sprechen, um Komplimente zu bekommen, wie gut man Tschechisch könne. Hauptsächlich kommt es darauf an, mit dem richtigen Wort zur richtigen Zeit zu glänzen. „Pohodář“ zum Beispiel ist ein solches Wort, für das es übrigens, wie mir scheint, kein passendes deutsches Gegenstück gibt. Gefunden habe ich es in irgendeinem Interview in der Zeitschrift „Týden“, und aus dem Zusammenhang konnte ich mir erschließen, dass ein pohodář ein unkomplizierter Kumpel ist, der immer gute Laune verbreitet, niemandem so schnell etwas krumm nimmt und sich keine unnötigen Sorgen macht – kurz, jemand, der so ist, wie man selber gern wäre. Er muss verwandt sein mit „pohoda“, laut Langenscheidt „schönes Wetter; (seelisches) Gleichgewicht, Annehmlichkeit“, aber ihn selbst findet man im Wörterbuch nicht.

Umso größer das Erstaunen meiner tschechischen Freunde, als sie mir einen Bekannten beschrieben, auf den die genannten Eigenschaften zutrafen, und ich ins Gespräch einwarf: „Ein wahrhafter pohodář also.“ Von den Komplimenten, die ich für mein Tschechisch bekam, wurde ich rot, weil ich mir vorkam wie einer jener Betrüger, die naive alte Leute mit einem billigen Trick ihrer Ersparnisse berauben. Allein durch den pohodář war es mir – wieder einmal – gelungen, all meine haarsträubenden Grammatikfehler unter den Teppich zu kehren.

Neulich aber ist etwas schiefgegangen. „Ich bin mit der U-Bahn gekommen“, wollte ich sagen, und da Jana mir einmal gesagt hatte, dass man die Metro in Prag gern „krtek“, also „Maulwurf“ nennt, sagte ich „Přijel jsem krtkem“ und sorgte damit zunächst für Ratlosigkeit – „Bitte? Womit bist du gekommen?“ –, dann für gewisse Disharmonien in der Runde. Wo ich den Ausdruck herhätte, wollte Jaroslav wissen.

„Von einer Pragerin, die seit ein paar Jahren hier lebt“, erwiderte ich.
„Ha!“, sagten alle. „Wir kommen auch aus Prag, aber ‚krtek‘ für ‚U-Bahn‘ haben wir noch nie gehört.“
„Das liegt wahrscheinlich daran“, sagte ich, „dass ihr schon seit mindestens zwanzig Jahren in Deutschland lebt. Vielleicht ist das erst später in Mode gekommen. Da gibt‘s doch ein Lied von … von Jaromir Nohavica, glaub ich. Über Maulwürfe, die sich eine U-Bahn im Garten bauen …“
„Kann schon sein“, gab Václav zurück. „Aber trotzdem … ich hab erst kürzlich ein paar Monate in Prag gearbeitet … nein, das sagt man so nicht. Deine Bekannte hat dir einen Bären aufgebunden.“

Damit war der Eindruck, den ich zuletzt mit dem „pohodář“ hinterlassen hatte, ruiniert, und ich muss nun für eine Weile mit dem Ruf leben, dass ich auf jeden Blödsinn hereinfalle, den man mir erzählt.

Aber ich kann mir nicht vorstellen, dass Jana … nein, solche Scherze sehen ihr eigentlich gar nicht ähnlich. Irgendwie muss ich rauskriegen, ob das nun stimmt mit dem Maulwurf oder nicht. Falls ich also zufällig Leser aus Prag haben sollte – hallo? Könnten Sie sich bitte bei mir melden? Natürlich nur dann, wenn Sie regelmäßig mit dem Maulwurf fahren. Es geht um meinen Ruf.

S krtkem na cestách

Nemusíte mluvit bezpodmínečně plynule a bezchybně, aby se Vám dostalo komplimentů, jak dobře umíte česky. Hlavně záleží na tom, blýsknout se tím správným slovem ve správný čas. “Pohodář” je například takové slovo, pro které, jak se mi zdá, ostatně neexistuje německý protějšek. Našel jsem ho v nějakém interview v časopise “Týden” a ze souvislosti jsem mohl vyvodit, že pohodář je nekomplikovaný kámoš, který vždy rozšiřuje dobrou náladu, nikomu hned tak něco nezazlívá a nedělá si žádné zbytečné starosti - zkrátka někdo, kdo je takový, jaký bychom sami chtěli být. Musí být spřízněn se slovem “pohoda”, což je podle slovníku Langenscheidt “hezké počasí, (duševní) rovnováha, pohodlí”, ale jeho samotného ve slovníku nenajdete.

O to větší byl úžas mých českých přátel, když mi popisovali jednoho známého, na kterého se hodily jmenované vlastnosti a já jsem do rozhovoru prohodil: “Takže opravdový pohodář.” Z komplimentů, kterých se mi dostalo na moji češtinu jsem se začervenal, protože jsem si připadal jako jeden z těch podvodníků, kteří okradou naivní staré lidi pomocí levného triku o jejich úspory. Jen díky pohodáři se mi - opět jednou - podařilo, všechny moje hrozné gramatické chyby zamést pod stůl.

Nedávno se mi ale něco nepovedlo. “Přijel jsem metrem”, chtěl jsem říci, a protože mi Jana jednou řekla, že v Praze se metru rádo říká “krtek”, řekl jsem “Přijel jsem krtkem” a tím jsem se postaral nejdřív o bezradnost - “Prosím? S čím že jsi přijel? - a poté o jisté disharmonie v partě. Odkud jsem ten výraz vzal, chtěl Jaroslav vědět.

“Od jedné Pražačky, která zde pár let žije”, odvětil jsem.  “Ha!” řekli všichni. “My jsme všichni z Prahy, ale ‚krtek’ místo metra jsme ještě nikdy neslyšeli.” “To je pravděpodobně tím”, řekl jsem, “že již nejméně dvacet let žijete v Německu. Možná to přišlo do módy teprve později. Přece existuje písnička od … od Jaromíra Nohavici, domnívám se. O krtcích, kteří si v zahradě staví metro …” “No, může to být”, připustil Václav. “Ale přesto … teprve nedávno jsem několik měsíců pracoval v Praze … ne, to se neříká. Tvoje známá ti pověsila bulíka na nos.”

Tím byl dojem, který jsem nedávno zanechal se slovem “pohodář”, znehodnocen, a já musím nějakou dobu žít s pověstí, že naletím na každou blbost, kterou mi někdo vypráví.

Ale já si neumím představit, že by Jana … ne, takový žert se jí vlastně nepodobá. Nějak musím vypátrat, jestli je to s tím krtkem pravda, nebo ne. Co kdybych tak náhodou měl čtenáře z Prahy - ahoj? Mohli byste se mi prosím ozvat? Samozřejmě jen v případě, že pravidelně jezdíte krtkem. Jde o moji pověst.

 |
Rendert Time: 0,064 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,59 MB