Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Füchse und Rehe

Noch immer gehe ich offenbar viel zu sorglos und naiv durchs Leben, trotz meines nicht mehr ganz jugendlichen Alters, und ziehe keine Lehren aus meinen Erlebnissen – nicht einmal aus denjenigen, über die ich geschrieben habe. Anders kann ich nicht erklären, wie es dazu kam, dass ich erneut eine heikle Situation heraufbeschwor.

In der tiefsten Oberpfalz, dort also, wo deutsche Rehe und tschechische Füchse einander Gute Nacht sagen, verschlug es mich in eine Kneipe, wo zu später Stunde noch fröhlich gefeiert wurde. Es handle sich um den Geburtstag der Wirtin, erfuhr ich von den Gästen beim ersten Bier, und schon beim zweiten wünschte ich ihr, auf ihren Akzent aufmerksam geworden, auf Tschechisch alles Gute. Sie war zwar, wie sich dann herausstellte, Slowakin, aber den Großteil ihres Lebens hatte sie in Westböhmen verbracht. Wir kamen bei einem weiteren Bier in ein angeregtes Gespräch und ignorierten den betrunkenen Gast zwischen uns, der sich immer heftiger darüber beschwerte, dass er kein Wort verstehe. Als er mit der Faust auf den Tisch schlug und schrie, dass wir gefälligst Deutsch reden sollen, wechselten wir nicht die Sprache, sondern das Thema und machten uns ebenso einträchtig wie ungehemmt über ihn lustig, was er nicht verstand, aber wahrscheinlich ahnte. Weitere Male sauste seine Faust auf den Tisch, irgendwann fiel ein Bierglas zu Boden. Dann, beim nächsten oder übernächsten Bier, fiel mir auf, dass der deutsche Lebensgefährte der Wirtin ebenfalls am Tisch saß und nicht unbedingt den Eindruck machte, als würde er mich jemals zum besten Freund haben wollen. 

Vielleicht war es mein Glück, dass sich plötzlich am entgegengesetzten Ende des Tisches zwei Gäste dermaßen in die Haare gerieten, dass sie von den anderen gebändigt werden mussten, um ein Blutvergießen zu verhindern. Unverdientes Glück, dachte ich am nächsten Morgen beim Kaffee. Hätte man mir nicht für meinen schäbigen Charakter ein paar hineinhauen und mich dann aus der Kneipe werfen sollen? Ich gelobte Besserung. Beim nächsten Ausflug in die Oberpfalz, nahm ich mir vor, werde ich jeder Versuchung, Tschechisch für Lästereien zu missbrauchen, widerstehen, werde keine Kneipen mehr aufsuchen, sondern die Natur durchstreifen und um jeden Menschen einen großen Bogen machen – nur, in welcher Sprache soll ich den Füchsen und Rehen Gute Nacht wünschen, um kein Unheil anzurichten?

Lišky a srnci

Stále ještě procházím životem zjevně příliš bezstarostně a naivně, přes můj již ne zcela mladistvý věk, a neumím se poučit z mých zážitků - dokonce ani z těch, o kterých jsem psal. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak došlo k tomu, že jsem znovu přivodil choulostivou situaci.

V nejzazším koutu Horní Falce, tedy tam, kde němečtí srnci a české lišky dávají dobrou noc, mne osud zavál do jedné hospody, kde se v pozdních hodinách ještě vesele slavilo. Prý se jedná o narozeniny hospodské, dozvěděl jsem se od hostů při prvním pivu, a již při druhém jsem jí popřál, upozorněn jejím přízvukem, v češtině vše nejlepší. Byla to sice Slovenka, jak se později ukázalo, ale velkou část svého života pobývala v Západních Čechách. Při dalším pivu jsme se dostali do živého rozhovoru a ignorovali jsme opilého hosta mezi námi, který si stále vznětlivěji stěžoval, že nerozumí ani slovo. Když bouchl pěstí do stolu a křičel, abychom laskavě mluvili německy, změnili jsme nikoliv jazyk, nýbrž téma a právě tak svorně a bez zábran jsme se bavili na jeho účet, což sice nerozuměl, ale pravděpodobně tušil. Jeho pěst ještě několikrát zasvištěla s dopadem na stůl, až jednou spadla sklenice piva na zem. Poté, při příštím a dalším pivu jsem si všiml, že německý druh hospodské rovněž sedí u stolu a nepůsobí bezpodmínečně dojmem, že by mne někdy chtěl mít za nejlepšího přítele.

Snad to bylo moje štěstí, že na protilehlém konci stolu se dva hosté natolik pustili do sebe, že museli být jinými kroceni, aby se zabránilo krveprolití. Nezasloužené štěstí, pomyslel jsem si příštího rána u kávy. Neměli mi snad za můj ničemný charakter vrazit pár přes hubu a vyrazit mne pak z hospody? Slíbil jsem si, že se polepším. Předsevzal jsem si, že při příštím výletu do Horní Falce budu odolávat každému pokušení, zneužít češtinu k nactiutrhání, nebudu již vyhledávat žádné hospody, nýbrž budu brousit přírodou a každému člověku se vyhnu obloukem - jen v jakém jazyce mám přát liškám a srncům dobrou noc, aniž bych způsobil nějakou pohromu?

 |
Rendert Time: 0,069 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,56 MB