Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Bier und Frauen, Zeit und Geld

Als freiberuflicher Autor kenne ich zwei elementare Daseinszustände: Entweder ich habe Zeit, aber kein Geld, oder ich habe Geld, aber keine Zeit. Im erstgenannten Zustand bin ich so sehr mit Existenzangst angefüllt, dass ich nicht schreiben kann, und im anderen Fall bin ich so sehr mit Aufträgen ausgelastet, dass meine Liebhaberprojekte auf der Strecke bleiben. Was meinen vernachlässigten Blog betrifft, muss ich hinzufügen: Erst jetzt wird mir klar, dass man nicht nur eine Sprache lernt, wenn man eine Sprache lernt. Man lernt auch immer mehr Leute kennen, die diese Sprache sprechen, und verbringt mit ihnen viel Zeit. Dabei macht es übrigens einen großen Unterschied, ob diese Leute Männer oder Frauen sind. Letztere sprechen meist wunderschön klar und deutlich; tschechische Männer hingegen neigen dazu, sehr schnell zu sprechen und dazu noch zu nuscheln, so dass ich im Gespräch mit ihnen oft mit der Frage beschäftigt bin, ob die Sprache, die ich höre, wirklich Tschechisch ist. Leichter komme ich also mit Frauen ins Gespräch, zuletzt vor ein paar Tagen auf einer Gartenparty bei tschechischen Freunden. Während ich mit einer charmanten Tschechin plauderte, ahnte ich nicht, dass ich eine Ehekrise heraufbeschwören würde – nicht deswegen, weil der deutsche Ehemann auf mich eifersüchtig wurde. Er war gar nicht anwesend. Aber am Tag danach erzählte ihm seine Frau, wie nett man doch mit manchen Deutschen Tschechisch plaudern könne, und hielt ihm vor, dass er in 20 Jahren Ehe nicht mehr als drei Wörter gelernt habe.

Im Gespräch unter Männern wiederum erfüllt Tschechisch perfekt die Rolle einer Geheimsprache. So saß ich vor ein paar Wochen mit zwei jungen tschechischen Freunden in einer Nürnberger Kneipe, und natürlich sprachen wir über Frauen. Zunächst auf Deutsch. Bis zufällig jemand das Lokal betrat, dem mein Techtelmechtel, das gerade Thema war, nicht zu Ohren kommen sollte. Flugs wechselten wir die Sprache, und bei dieser Gelegenheit lernte ich die hübsche tschechische Variante „techtlemechtle“ kennen – aber im Lauf des Abends auch die beeindruckende Trinkfestigkeit meiner Freunde. Normalerweise ist ein Kneipenabend für mich nach, sagen wir, fünf Bieren beendet, aber an jenem Abend können es bei jedem von uns ein Dutzend gewesen sein. Sie waren daran schuld, dass wir auf dem Heimweg gegen halb drei Uhr morgens auf die Idee kamen, zu überprüfen, ob auch wirklich alle parkenden Autos ordentlich abgesperrt sind. Das Schicksal wollte es, dass wir ein unverschlossenes Auto fanden, aber mehr verrate ich lieber nicht. Dass ich am nächsten Tag nicht in der Lage war, an Schreiben auch nur zu denken, wird jedem einleuchten. Abschließend ließe sich vielleicht noch sagen, daß ich dieses Jahr in einen verhängnisvollen Zyklus geraten bin, der mich zwingt, mindestens einmal im Monat nach Tschechien zu fahren. Die Veröffentlichung des Buches „Bierland Pilsen“ brachte es mit sich, dass eine Präsentationsveranstaltung organisiert werden musste, mit drei Fässchen Bier zur Degustation, die ich mit meinen Co-Autoren in einer unserer Lieblingsbrauereien bei Pilsen besorgte, und es versteht sich von selbst, dass wir beim nächsten Ausflug nicht nur die leeren Fässer zurückbrachten, sondern auch neues Bier holten. Damit ist ein Zyklus in Gang gekommen, der nie ein Ende finden wird, es sei denn, wir werden irgendwann die innere Stärke aufbringen, uns gegen die Versuchung zu stemmen – das heißt, nur Leergut abgeben, ohne neues Bier zu holen. Wird uns das je gelingen? Ich fürchte, nein. Was soll nur aus meinem Blog werden?

Pivo a ženy, čas a peníze

Jako autor na volné noze znám dva elementární stavy bytí: Buď mám čas, ale žádné peníze, anebo mám peníze, ale žádný čas. V prvním jmenovaném stavu jsem tolik naplněn existenčními obavami, že nemohu psát, a v druhém případě jsem tolik vytížen zakázkami, že moje oblíbené projekty zůstávají stranou. Co se týče zanedbaného blogu, musím k tomu dodat: Teprve teď je mi jasné, že se člověk neučí jen jazyk, když se učí jazyk. Poznáváme stále více lidí, kteří tímto jazykem mluví a trávíme s nimi mnoho času. Přitom je velký rozdíl, jestli jsou tito lidé muži, anebo ženy. Ty druhé mluví většinou nádherně jasně a zřetelně; čeští muži naproti tomu mají sklon mluvit rychle a navíc ještě huhňají, takže se v rozhovoru s nimi často zabývám otázkou, jestli ta řeč, kterou slyším, je opravdu čeština. S ženami tedy snadněji navazuji rozhovor, naposledy před několika dny na zahradní party u českých přátel. Zatímco jsem si povídal s šarmantní Češkou, netušil jsem, že bych tím mohl přivodit manželskou krizi - nikoliv proto, že by její německý manžel začal na mne žárlit. Ten vůbec nebyl přítomen. Ale den poté mu jeho žena vyprávěla, jak příjemně se dá povídat s některými Němci česky a vytkla mu, že za dvacet let manželství se nenaučil více než tři slova.

Na druhé straně, v rozhovoru mezi muži plní čeština roli tajného jazyka. Takto jsem před pár týdny seděl s dvěma mladými českými přáteli v jedné norimberské hospodě, a přirozeně jsme mluvili o ženách. Zpočátku německy. Dokud náhodou nevstoupil do lokálu někdo, komu se moje techtle mechtle, které byly zrovna tématem debaty, neměly dostat do uší. V mžiku jsme změnili jazyk a při této příležitosti jsem poznal hezkou českou variantu “techtle-mechtle” - ale v průběhu večera také působivou výdrž mých přátel v pití. Normálně skončí u mne večer v hospodě, řekněme po pěti pivech, ale v onen večer to mohl být u každého z nás celý tucet. Ta piva měla vinu na tom, že jsme cestou domů kolem půl třetí ráno přišli na nápad, zkontrolovat, jestli jsou všechna parkující auta opravdu řádně zamčená. Osud chtěl, že jsme jedno neuzamčené auto našli, ale více raději neprozradím. Že jsem další den nebyl schopen na psaní ani jen pomyslet, bude každému jasné. Na závěr by se snad ještě dalo říci, že jsem se letos dostal do osudové smyčky, která mne nutí, jezdit nejméně jednou za měsíc do Česka. Vydání knihy “Plzeň - země piva” způsobilo, že musela být zorganizována prezentační akce, s třemi soudky piva na degustaci, které jsem s mými spoluautory obstaral v jednom z našich oblíbených pivovarů u Plzně a rozumí se samo sebou, že při příštím výletu jsme nejen přivezli zpátky prázdné sudy, nýbrž že jsme si odvezli i nové pivo. Tím se rozjela smyčka, která nikdy neskončí, ledaže se jednou vzchopíme a najdeme v sobě vnitřní sílu, vzepřít se tomu pokušení - to znamená, jen odevzdat prázdné obaly, aniž bychom si vzali nové pivo. Jestlipak se nám to někdy podaří? Obávám se, že ne. Co teď jen bude s mým blogem?

 |
Rendert Time: 0,070 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,59 MB