Partner • Partneři

logo
logo
logo
logo Imagemap K und B Imagemap K und B
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Blog • Blog

Tschechisch lernen – Mission impossible?

Das behaupten viele in Prag lebende Amerikaner, die ihre Versuche, Tschechisch zu lernen, resigniert aufgegeben haben. Man sollte ihnen nicht glauben. "Tschechisch gilt zwar als eine der schwersten Sprachen in Europa", heißt es im Lehrwerk Einstieg Tschechisch, "ist aber durchaus lernbar." Der Nürnberger Schriftsteller Elmar Tannert schreibt in diesem Blog über seine Versuche, sich mit Asterix, Langenscheidt und Chansons von Hana Hegerová einen autodidaktischen Weg in die tschechische Sprache zu bahnen – und über seine Entdeckungen am Wegesrand ...

Naučit se česky - Mission impossible?

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. "Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě", říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), "nechá se ale docela dobře naučit". Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové - a o svých objevech na okraji této cesty ...

Einträge • Příspěvky

Gulasch im Kopf

Ende August machte ich mit drei Freunden eine mehrtägige Tour durch tschechische Kleinbrauereien, die zu einer wahrhaften Entdeckungsreise wurde. Die Broschüre, an der wir uns orientierten, „Bierpfade durch die Region Pilsen“, gab nämlich nicht annähernd wieder, was uns erwarten sollte: Eben nicht nur das, was man dem typischen Touristen als „Gastronomie“ verkaufen kann, sondern auch versteckte Hinterhofbrauereien, deren komplette Einrichtung aus Improvisation besteht. Dort kredenzt der Braumeister persönlich die Biere – und was für Biere! Insbesondere das Weißbier war eine Offenbarung. In Bayern hatte ich schon jahrelang keins mehr getrunken, weil ich stets nach nur wenigen Schlucken das Gefühl hatte, eine vollständige Mahlzeit zu mir genommen zu haben, die mir noch wochenlang auf den Rippen bleiben wird. Die tschechischen Weizenbiere dagegen fanden wir allesamt erfrischend leicht, spritzig und elegant, mit einer Fülle von feinen fruchtigen Geschmacksnoten.

Am vierten Tag unseres Ausflugs trafen wir gegen Abend in der Dorfschenke von Čižice ein, bereits etwas angeschlagen von der vorausgegangenen Degustation acht verschiedener Biere in Dobřany, darunter ein sage und schreibe 23grädiges, das fast schon einen Grenzfall zwischen Bier und Bierlikör darstellte. In Čižice sollte ich im weiteren Verlauf des Abends die mündliche B2-Prüfung nach dem Europäischen Referenzrahmen für Fremdsprachen ablegen, wobei „B“ in diesem Fall auch als Abkürzung für „Becherovka“ zu verstehen ist. Doch davon ahnte ich noch nichts, als ich den Gastraum betrat und bei einem schnauzbärtigen Herrn von der Statur eines Hufschmieds die ersten Biere orderte. Außerdem eine Kofola – einer von uns musste ja fahrtüchtig bleiben.

Nachdem wir die vier verschiedenen Hausbiere je zweimal durchprobiert hatten, wurde es ein wenig kühl auf der Lokalterrasse, und meine Freunde schlugen vor, auf ein letztes Bier in die Gaststube zu gehen. Fröhliche Fraternisierungsrituale mit der Stammtischrunde vorausahnend, sprach ich entsprechende Warnungen aus, die leider nicht ernst genommen wurden.

Es gibt Situationen, in denen man ungern recht behält – dies war so eine. Kaum hatten wir Platz genommen, gesellte sich der erste Herr des Stammtischs zu uns, setzte sich mir gegenüber und bot an, die erste Runde Schnaps auszugeben. Als ehemaliger Kellner eines Hotelrestaurants verfügte er über gewisse Deutschkenntnisse, dennoch wechselten wir bald ins Tschechische und unterhielten uns zunächst über sein Augenleiden, seine Familie und seinen Lebenslauf, später über Frauen und mit ihnen zusammenhängende Intimitäten, die nicht in diesen Blog gehören. Mithilfe des Becherovka förderte ich Vokabeln aus meinem Kopf zutage, von denen ich gar nicht mehr wusste, dass ich sie jemals gelernt hatte.

Ein zweiter Gast nahm links von mir Platz und versuchte, auf Deutsch mit meinen Freunden ins Gespräch zu kommen. Nach einigen weiteren Runden Becherovka spürte ich, wie meine sprachliche Kondition inmitten des Durcheinanders allmählich nachzulassen begann. Lag es an den Starkbieren, die wir in Dobřany verkostet hatten? Oder daran, dass die Aussprache meines Gesprächspartners immer undeutlicher wurde? Mir fiel eine Formulierung ein, die Jana gern verwendet, wenn sie sich von der deutschen Sprache überfordert fühlt, und die gut zu meiner Situation passte – „Gulasch im Kopf haben“.

„Už víc nemůžu! Mám guláš v hlavě!“ verkündete ich also. „Es wird Zeit, dass wir uns verabschieden!“ Nur einen Augenblick später bereute ich meine Äußerung. Die Pranke des Herrn zu meiner Linken krachte auf meine Schulter. „Hoho!“ schrie er begeistert, „guláš v hlavě! Habt ihr das gehört? Guláš v hlavě! Haha! Der kann ja wirklich richtig Tschechisch!“ Es folgte noch sehr vieles, was ich nur fragmentarisch verstand; später, auf der Rückfahrt zum Hotel, behaupteten meine Freunde, der fröhliche Zecher habe einen von uns mit seiner Tochter verheiraten wollen, ebenso gut wäre aber auch möglich, dass er uns zu einer Degustation selbstgebrannter Schnäpse zu sich nach Hause einladen wollte. Nur eines weiß ich ziemlich sicher: Von Gulasch im Kopf werde ich so bald nicht wieder sprechen.

Guláš v hlavě

Koncem srpna jsem s třemi přáteli podnikl několikadenní okružní cestu po malých českých pivovarech, která se stala cestou vpravdě objevitelskou. Brožura, podle které jsme se orientovali „Pivní stezky plzeňským regionem“, totiž ani zdaleka nevystihovala, co nás mělo potkat: Tedy nejen to, co je možné typickému turistovi prodat jako „gastronomii“, nýbrž také skryté pivovary v zadních dvorcích, jejichž kompletní vybavení pozůstává z improvizace. Tam čepuje piva mistr sládek osobně – a jaká! Zejména bílé pivo bylo zjevením. V Bavorsku jsem již léta žádné nepil, protože vždy po několika málo doušcích jsem měl pocit, že jsem požil jedno celé denní jídlo, po němž se ještě dlouho budu cítit jako vykrmen. Česká pšeničná piva jsme naproti tomu všichni bez výjimky vnímali jako osvěžující, lehká, řízná a elegantní, plná jemných ovocných příchutí.

Čtvrtý den našeho výletu jsme k večeru dorazili do vesnické hospůdky v Čižicích, již poněkud vyčerpaní předcházejícími degustacemi osmi různých druhů piv v Dobřanech, mezi nimi jednoho doslovně 23stupňového, které představovalo mezní případ mezi pivem a pivním likérem. V Čižicích mne v dalším průběhu večera čekalo složení ústní zkoušky B2 podle Evropského referenčního rámce pro cizí jazyky, přičemž „B“ lze v tomto případě chápat i jako zkratku pro „Becherovku“. To jsem ovšem ve chvíli,  když jsem vstoupil do hospody a u jednoho pána s knírem a postavou kováře objednával první piva, ještě netušil. Kromě toho jsem objednal i jednu kofolu – jeden z nás přece musel zůstat schopen jízdy.

Poté, co jsme vyzkoušeli čtyři různá domácí piva, vždy ve dvojím vydání, se na terase lokálu trochu ochladilo a moji přátelé navrhli, abychom se na poslední pivo přesunuli do hospody. Tuše veselé sbratřovací rituály s místními stálými hosty, jsem vyslovil příslušná varování, která bohužel nebyla brána vážně.

Existují situace, kdy neradi máme pravdu – tohle byla jedna z nich. Sotva jsme zaujali místo, přidružil se k nám první ze stálých hostů, sedl si proti mně a nabídl, že zatáhne první rundu kořalky. Jako bývalý číšník hotelové restaurace měl jisté znalosti němčiny, nicméně brzy jsme přešli do češtiny a bavili jsme se nejdřív o jeho očním neduhu, jeho rodině, jeho životě, později o ženách a s nimi souvisejících intimnostech, které nepatří do tohoto blogu. S pomocí Becherovky jsem z mé hlavy vydoloval slovíčka, o nichž jsem již vůbec nevěděl, že jsem se je někdy učil.

Druhý host zaujal místo vlevo ode mne a pokoušel se německy navázat rozhovor s mými přáteli. Po několika dalších rundách Becherovky jsem cítil, jak moje jazyková kondice začala uprostřed toho zmatku postupně upadat. Že by to bylo tím silným pivem, co jsme koštovali v Dobřanech? Nebo je to tím, že výslovnost mého diskutujícího partnera byla stále méně zřetelná? Napadla mne formulace, kterou Jana ráda používá, když cítí, že němčina je nad její síly, a která se dobře hodila na moji situaci - „Mít v hlavě guláš“.

„Už víc nemůžu! Mám guláš v hlavě!“ oznámil jsem tedy. „Je na čase, abychom se rozloučili!“ Jen o malý okamžik později jsem litoval svého výroku. Tlapa toho pána po mé levici dopadla ztěžka na mé rameno. „Hoho!“ zvolal nadšeně, „guláš v hlavě! Slyšeli jste to? Guláš v hlavě! Haha! Ten ale umí doopravdy česky!“ Následovalo ještě mnohé, čemu jsem rozuměl jen útržkovitě; později, při jízdě zpět do hotelu tvrdili moji přátelé, že ten veselý ochmelka chtěl jednoho z nás oženit se svou dcerou. Mohlo tomu být ale i tak, že nás jen chtěl pozvat k sobě domů na ochutnání kořalek, které sám vypálil. Jen jedno vím celkem jistě: O guláši v hlavě již jen tak brzy nepromluvím.

Rendert Time: 0,048 Sek. | Speicherverbrauch: 3,41 MB / 3,59 MB